12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na cestě s Marií

11. 8. 2020

|
Tisk
|

Často mluvíme o „životní pouti“. Kam vede? No přece domů. Abychom nebloudili, je dobré čas od času vykonat pouť, která pomůže správně nasměrovat naši životní cestu. Výsledek poutí je tedy svoboda srdce a síla nesejít z úzké cesty vedoucí ke spáse.

Vydání: 2020/33 U sloupu Panny Marie, 11.8.2020, Autor: Renata Lorencová

Příloha: Doma 33


„Zažila jsem to mnohokrát. Také na své nejdelší pouti 178 km z Vranova nad Dyjí do Mariazell v roce 2004. Putovalo nás společenství téměř dvou set lidí všech věkových kategorií,“ vzpomíná paní Helena. „Nemám ráda davy lidí, ale tato pouť pro mě byla opravdu silným zážitkem, radostí z Boha a jeho přítomnosti! Niterným prožitkem, že Bůh je s námi a nenechá nás na holičkách. Že má vše pevně v rukou a po nás chce, jen abychom se na něj plně spolehli. Radost přehlušila i únavu z cesty, která byla velkým darem – zažila jsem na ní svobodné srdce pro Pána.“
Ve svém vyprávění se vrací až do dětství. „Rodiče v době mého narození – byla jsem třetí nečekané dítě během krátké doby – zažívali těžké období nejistoty. Neměli kde bydlet a neměli ani peníze. Maminka se začala denně modlit růženec a svěřovala všechny těžkosti Panně Marii. A vše se až zázračně vyřešilo. Když mi byl rok, rodiče dostali byt, kde jsem vyrůstala se sestrou a bratrem.“ S velkou vděčností pak celá rodina každý rok v květnu a září putovala pěšky ze Soběšic na Vranov u Brna. „Maminka nasmažila řízky, upekla buchty a šlo se. Pamatuji si živě na svěží rána, veliké třpytivé kapky rosy a les plný jarních květin. My děti jsme cestu nejspíš ušly dvakrát, jak jsme běhaly po lese. Od Útěchova se naši začali modlit růženec a my děti jsme se přidaly na jeden desátek. Tatínek měl představu, že bychom se ho mohly modlit celý, ale maminka říkala: ‚Nech je, je to na ně moc.‘ Snad proto nám růženec nezprotivila,“ uvažuje paní Helena.
S manželem pak po svatbě vykonali děkovnou a prosebnou pěší pouť právě k Panně Marii na Vranov. „Prošlapala jsem boty tak, že byly na vyhození. Ale to, co jsme obdrželi na přímluvu Panny Marie, bylo cennější než všechny boty na celém světě. Narodily se nám postupně čtyři děti, ale ani s nimi jsme putování k Panně Marii neopustili. Pomoc a dary z hůry, které jsme z těchto poutí načerpali, byly obrovskou odměnou. A putování pokračuje postupně i s našimi dvanácti vnoučátky,“ uzavírá Helena.
Co dítě prožije se svými prarodiči, pak uplatňuje vůči svým vnukům – a obě strany jsou tím obohaceny. A farností, které pořádají poutě prarodičů s vnuky, stále přibývá. Poutě se stávají pro obě generace příležitostí nabrat potřebné síly, ale také se zde mohou modlit za své blízké i za potřebné.
Panna Maria, světlo pro duši
„Jako zdravá, svéhlavá holka jsem pouť vnímala svýma očima jako radost ze stánků, srdcových perníků, kolotočů a cukrové vaty. Cítila jsem se šťastná, uspokojila mě radost z nové píšťalky, z řetízku na krk či párku se sodovkou. I mše v kostele byla zajímavější, jiná než ta v rodné farnosti,“ vzpomíná Zdenka. Z dětských očí vyrostla a jako slečna už s Bohem nechtěla nic mít. Nepřemýšlela o něm, nepotřebovala ho, myslela si a cítila, že Bůh pro ni není. Je přece pro děti a babičky. „A jak už to u Boha bývá, předběhl mě v lásce a dal se mi poznat skrze kamarádky. V jedné minutě se mi celý svět obrátil, snad jako sv. Pavlovi na cestě do Damašku. Bohem navštívená jsem dostala víru a poznala jiné štěstí a pocit, že Bůh je tu se mnou a v celém mém příběhu života,“ pokračuje Zdenka. K Panně Marii ale ještě vztah neměla, vlastně nepotřebovala ani ji. Jen hluboko v srdci jí zněla slova maminky, která se dlouho léčila, aby mohla mít děti: „Holčičko, díky Panně Marii svatohostýnské tě máme.“
Čas utíkal. Jednoho dne si vzala svého prince a krátce po svatbě se dozvěděla, že Panna Maria se začala zjevovat v Medžugorje malým dětem. „Nerozuměla jsem tomu. Jakže? Ještě je tu Maria, a živá pro 20. století? Měla jsem potřebu tam jet. Neviděla jsem ji očima, ale přišla do mého srdce. Pouť mi poodhalila její prvenství po Bohu, její reálnou přítomnost, která mi ukazuje, jak jít za Ježíšem. A tak začal můj vztah k matce Páně. Z této pouti jsem přijela s mnohými dary,“ popisuje Zdeňka a pokračuje: „Na poutích si nejvíce vážím, že mě učí přijímat těžké životní situace takové, jaké jsou. Mariánská poutní místa jsou pro mě paprskem, který mi ozařuje hlubinu mé duše, a já lépe vidím směr cesty. Nyní jsem už babičkou a věřím, že tato místa zavolají i mé děti a vnuky. Maria, má královna a přítelkyně, je vždy u toho.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou