26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Místenka do poslední řady

16. 8. 2022

|
Tisk
|

Co to znamená cítit se v církvi „na okraji“? Pocit, který často zaznívá během synody, může být překvapivě ukazatelem správné cesty.

Vydání: 2022/34 Festival plný radosti z víry, 16.8.2022

Příloha: Perspektivy 34


Člen Národního synodálního týmu P. Prokop Brož v rozhovoru v KT 32 zdůrazňuje, že se především jako církev musíme zamyslet, proč se skoro všichni účastníci synodálních diskuzí (napříč názory a rolemi) v církvi „cítí na okraji“. To je pozorování, které by nemělo zůstat bez pozornosti.
Jistě nás napadne, co takový pocit ukazuje: že církev dnes nemá jednotící identitu, bez které nemůže do budoucna fungovat psychologicky, sociologicky ani pastorálně. To je důležitý směr analýzy a její řešení bude určitě součástí synodálního procesu.
Zůstaňme ale u samotné otázky: Kdo tedy stojí ve středu, když se všichni cítí na okraji? A existuje vlastně takové místo, pokud se zdá neobsazené? Nemáme takový chybějící střed spíše vidět jinak, než se ho snažit za každou cenu zaplnit? Na problém „cítit se na okraji“ se totiž můžeme podívat i jiným pohledem. Pak se totiž bude jednat o prožitek, který bychom měli chápat a spíše vítat. Bude totiž svědčit o tom, že poctivě žijeme v církvi, která je zakotvena do současného světa.
Být (a cítit se) na okraji je totiž přesně to, o co křesťanství jde. A to z několika hledisek.
Okraj nám sluší
Křesťanství nikdy nebylo blízké většinovým („centrálním“) společenským a politickým normám. Jádro evangelijní zvěsti je radikálně v opozici proti každému známému společenskému zřízení: První budou poslední, bohatý uchem jehly neprojde, nastavte druhou tvář...
Víra se od začátku staví proti samozřejmosti v odpovědích těch, kteří se cítí být normální, protože většinoví. Táže se, zda jsou naše volby správné jen proto, že jsou legitimizovány zvykovým nebo názorovým konsenzem těch, kteří stojí „ve středu“ společnosti – a to v jakékoli době. Pozice na okraji není ta, která na křesťanství zbyla. Je to pozice záměrně vyvolená a osvobozující. Je to součást toho, čím křesťanství je.
Křesťan (tedy církev) patří i nepatří do tohoto světa. A v tomto napětí musí zůstat. Příliš se zabydlet v jedné z těchto polarit je nebezpečné: bude-li se před světem chtít izolovat, přestane plnit zásadní úlohu toho, kdo má tento svět (re)orientovat. Pokud se naopak v tomto světě příliš zabydlí, stane se přinejlepším soupiskou dobrých mravů. Přinejhorším se nechá korumpovat mocí, jako už tolikrát v historii.
Současné sebeprožívání evropských křesťanů jako společenství těch, kteří se i vůči okolnímu světu (ve veřejném mínění, společenské kritice i demograficky) cítí výrazně na okraji, je i v tomto kontextu lékem na pokušení katolického triumfalismu a nebezpečné nostalgie po zašlé pompě barokních štuků. Taková zkušenost okraje je podstatná a léčivá. Nechtějme se jí zbavit příliš brzy.
Duchovní samotu nevyřešíme reformou
Křesťan (a církev) tedy musí umět vždy zároveň stát mimo tento svět. Nikoli jen v apelech od ambonu – ale také svou vlastní žitou identitou! A její součástí jsou naše volby, chování i pocity. Není kupodivu, že jeden z pocitů může být ten, že „sem příliš nepatřím“. A to v jakémkoli slova smyslu.
Takový pocit je ukazatelem naší spirituální neúplnosti, naší hluboké existenciální oddělenosti, která trvá a nemůže být zrušena – dokud nedojde jednoty s Ním. Skutečně, neklidné (neúplné) je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, jak připomíná svatý Augustin. Rozpoznat tento pocit tedy může být také důsledkem zvětšující se duchovní citlivosti, nikoli nutně sociální izolace nebo institucionální nefunkčnosti, byť jej pochopitelně procesem psychologické projekce můžeme pohotově promítnout na jakýkoli problém, který nás zrovna pálí.
Takový pocit nelze „vyřešit“ ani větší angažovaností, ani diskusí, ani smytím názorových rozdílů, ani lepším zařazením se někam. Nelze jej napravit pevnějším zakotvením v náruči společenství, které mě doplní a dá mi pocit sounáležitosti.
Směřování k pochopení druhých je v pořádku a hledání sounáležitosti je důležité. Zaměňovat ale psychologické a duchovní potřeby je ošidné. Žízeň po poznání neuhasím sklenicí vody. Duchovní samotu neuhasím institucionální nápravou.
Nechci zde relativizovat často oprávněně zmiňovanou zkušenost odmítnutí nebo nepochopení v rámci církve, tak jak zazněla v synodálních diskusích. Musíme ji reflektovat a snažit se být lepší. Na druhé straně je ale potřeba také pochopit, že církev nemá být místem (zdrojem) dokonalé jednoty a sounáležitosti. Má jen poctivě ukazovat cestu k Tomu, u koho je to finálně možné.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou