SOUČASNÝ PAPEŽ VNÁŠÍ DO KATOLICKÉ CÍRKVE POHYB I STABILITU

Když před sedmi lety skončil dlouhý pontifikát Jana Pavla II. a jeho nástupcem byl zvolen Benedikt XVI., mnozí katolíci (a nejen oni) se uklidnili, neboť v něm spatřovali záruku kontinuity. Byla však i řada těch – třeba v papežově rodném Německu – kteří se obávali, že nový pontifikát přinese zpomalení některých trendů, anebo že v té či oné otázce dokonce zařadí zpátečku.

Jakkoli se ani jeden z těchto pohledů tak docela nemýlil, ani jeden jej také plně nevystihl. Benedikt XVI. se totiž neprofiluje jen jako pouhý údržbář nastaveného kurzu, popřípadě jeho opravář, ale v tom či onom vtiskuje papežství své vlastní rysy. Již dnes je jasné, že jeho pontifikát bude tvořit zcela svébytnou kapitolu v dějinách církve.

Charismatem své osobnosti se sice nový papež nemohl a nemůže srovnávat se svým předchůdcem, umí si s tím ale poradit po svém. Své zvolení přijímá jako Boží vůli a hlásá to, co pokládá za pravdivé. A právě proto, že jeho přesvědčení je tak silné a jeho víra tak klidná, dostává se mu sluchu nejen proto, že je papež, ale i proto, že je zkrátka duchovní autoritou.

PAPEŽ-SPISOVATEL

A to dokonce i mezi mládeží, od níž ho dělí celé tři generace. Stýká se s ní takřka při každé zahraniční cestě, nemluvě o Itálii, a už nyní je zřejmé, že ji svým způsobem ovlivnil a nasměroval – ostatně ne náhodou se v této souvislosti mluví o Benediktově generaci. Pozoruhodné je, že do setkání s mladými lidmi vnesl nový prvek: adoraci Nejsvětější svátosti. Sklonění a ztišení před tím, který je svatost sama. V tom katolický dorost digitálního věku dokázal upevnit a zakotvit. Vlastní obnova církve se totiž podle něj neděje formálními změnami ani krátkodechým emocionálním vzepětím, nýbrž přiblížením se ke Kristu. A právě na něj Benedikt XVI. nepřestává odkazovat, a to jak svou liturgickou koncentrací a svými promluvami, tak svým spisovatelským zaujetím. Například jeho dvoudílný Ježíš Nazaretský se záhy proměnil v bestseller určitě nejen kvůli tomu, že jej napsal papež. Je to totiž jedinečný pokus balancující na hranici vědecké teo-
rie a pastorační praxe, jak toho, v němž se Slovo stalo tělem, organicky včlenit do souřadnic naší doby a představit jej jako nepřeslechnutelnou výzvu dnešnímu člověku.

NOVÉ OSVÍCENSTVÍ

Pro toto papežství je vůbec charakteristické zaměření na to podstatné, ba nejpodstatnější. Vyjadřují to i názvy encyklik: Deus caritas est (Bůh je láska, 2005), Spe salvi (Naděje spásy, 2007) a sociální encyklika Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009). Přesto prvních sedm let tohoto pontifikátu mělo daleko od oněch klidných vod, které by se daly očekávat, byl-li za papeže zvolen profesor dogmatiky. Zmíním alespoň některé z těchto bouří, které musel Benedikt XVI. mírnit, přestože zčásti měl podíl i na jejich rozpoutání.

Při své návštěvě rodného Bavorska v roce 2006, kde se mohl díky vřelému přijetí opravdu cítit jako doma, proslovil na univerzitě v Řezně brilantní přednášku, která v jiných částech zeměkoule způsobila průtrž mračen. Citoval v ní totiž slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa, který si při obraně Cařihradu s Turky užil své: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem.“ Benedikt, který chtěl zdůraznit racionalitu víry, se náhle musel potýkat se vzedmutými emocemi a násilnostmi, jež jím zvolená citace mezi muslimy vyvolala.

V hluku, který tento diplomatický „přešlap“ způsobil, však mohlo snadno zaniknout, co Benedikt XVI. nejen v této přednášce, ale i v jiných svých vyjádřeních systematicky sledoval a sleduje: nové osvícenství. Druhé osvícenství pro Evropu, která na rozdíl od Spojených států amerických již před více než dvěma staletími postavila rozum proti víře, stejně jako první osvícenství pro muslimský a vůbec nekřesťanský náboženský svět, který dosud vyzdvihuje víru bez doprovodu kritického rozumu. Tato klasická symbióza víry a rozumu se stala snad nejvýznamnějším podnětem bytostně evropského papeže pro takřka všechny civilizační okruhy současného lidstva. Je v tom cosi nesamozřejmého i pro katolické prostředí samo. Vždyť papežův přístup předpokládá rehabilitaci osvícenství – jakkoli tehdy zchromlého na jednu nohu – které v tradičních příručkách církevních dějin bývalo zpravidla en bloc odsuzováno. Jisté je, že papežův postulát je jak v evropském, tak v muslimském prostředí během na dlouhou trať. Je to však „dědictví“, jež není možné odvrhnout, už jen z toho důvodu, že právě evropské země se musejí vyrovnávat s islámem na svém vlastním historickém území v míře, která by ještě před půlstoletím byla nepředstavitelná. A islám se zase musí vyrovnávat se západní civilizací, což činí způsobem, který zahrnuje skoro všechny možné podoby: od úplného přizpůsobení až k úplnému odmítání, a to i – obrazně řečeno – s mečem v ruce. Spojovat oddanou, tradiční víru a kritický rozum však představuje ono ostří nože, na němž se dokážou pohybovat nemnozí a které je přitom podle papeže tak žádoucí.

KAUZA WILLIAMSON

Další vlnu rozruchu podnítil opět Benedikt XVI. sám, ačkoli si snad nemohl být v plné míře vědom všech důsledků, které jeho gesto vyvolá. Když v roce 2009 sňal exkomunikaci čtyř biskupů sdružených ve schizmatickém Bratrstvu sv. Pia X., způsobilo to skandál v míře nedozírné.

Ruku v ruce s tímto papežovým krokem odvysílala totiž švédská televize už dříve natočený rozhovor s jedním z těchto biskupů Richardem Williamsonem z Velké Británie, který v něm popíral holokaust, a dokonce prohlásil: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ Světová veřejnost – a nejen židovské organizace – protestovaly a papežova soudnost byla v té chvíli předmětem dohadů. I když se Bratrstvo ústy biskupa Bernarda Fellaye od Williamsonových názorů distancovalo, přece Willimsonova kauza cosi napovídá: že totiž liturgicky a dogmaticky ultraortodoxní skupiny, které na jedné straně konzervativně uvažujícím lidem imponují, mohou svým tělem (tj. agendou) mást a svým způsobem zavádět, neboť se za nimi často skrývá militantní 
extremistická mentalita.

Nelze se zbavit dojmu, že se Benedikt XVI. opravdu zmýlil vstřícným postojem k tomuto Bratrstvu, s nímž vatikánský „dialog“ (slovo, které Bratrstvo nenávidí) dosud neskončil. Snad si od inkorporace tohoto sdružení do katolické církve Svatý otec slibuje, že se tím současně zamezí její liberalizaci v rozsahu, který je mu proti mysli. Jan Pavel II. svým nekompromisním přístupem k tomuto rádoby katolickému uskupení prokázal větší prozíravost, což mu tyto skupiny dodnes nemohou zapomenout.

Každopádně na základě Motu proprio současného papeže lze už nyní bez souhlasu biskupů ve všech diecézích slavit mši v tradičním ritu (před rokem 1970), kterou považují za jedině normativní právě kněží z Bratrstva sv. Pia X.

UZDRAVENÍM K OBNOVĚ

Tím však zkoušky tohoto pontifikátu neskončily. Jedna z nejzávažnějších se provalila právě v Roce kněží, který 
Benedikt XVI. nechal vyhlásit, a jejíž jméno zní: pedofilní aféry. Nic víc než sexuální újma na dětech a mladistvých ze strany kněží nemohlo otřást postavením katolické církve v západním světě. Zejména když se skandály týkaly hlavně zemí, které byly považovány za tradičně katolické, jako je Irsko, Belgie, Rakousko atd.

V tomto směru se Benedikt XVI. prokázal jako reformátor, který v žádném směru nenechal nikoho na pochybách, že si je vědom vážnosti situace. Jeho dopis irským katolíkům i personální změny na některých tamních biskupských stolcích prozradily, že má zájem léčit nemoc od kořenů. Stejně jako jeho další kroky v tomto směru. Podle Benedikta XVI. mají už i kandidáti na kněžství být sexuálně zdravými a vyrovnanými osobnostmi, aby se zamezilo problémům od samého počátku. 

Papežova setkání s oběťmi pedofilních skandálů i jeho veřejné omluvy dávají najevo, že své reformy myslí vážně. Je si vědom, že pokud v tomto směru nebude církev věrohodná, těžko bude moci být svému okolí autoritou a těžko také i nadále obhájí povinný celibát svých kněží, po jehož zrušení mnozí volají.

INSPIRUJETE SE KRISTEM?

Jako třeba Farářská iniciativa v Rakousku, která se zrodila už v časech Benediktova pontifikátu. Její Výzva k neposlušnosti z roku 2011 ve svých sedmi bodech sice míchá hrušky a jablka, ale vzhledem ke křehké pozici katolické církve v této zemi a podpoře, jíž se zmíněné iniciativě dostává od místních kněží i laiků, se stává potenciální hrozbou. A to také proto, že je tak trochu špatným svědomím katolické hierarchie, neboť přichází s některými dlouhodobě neřešenými požadavky: větší a konkrétnější odpovědnost laiků za život církve, přístup ke svátostem i pro rozvedené a znovu sezdané či již zmiňovaný povinný celibát diecézních kněží atp. Na druhé straně naléhání na svěcení žen, stejně jako název celého prohlášení, v němž dominuje slovo „neposlušnost“, je ze strany Farářské iniciativy bezesporu výstřelem do prázdna. Tato kněžská platforma, kterou dosud nepostihly žádné disciplinární tresty, je však mementem vedení církve, aby svou otevřenost na tu či onu stranu ještě zvážilo. Je totiž sotva představitelné, že by duchovní z Bratrstva sv. Pia X. a z Farářské iniciativy někdy nalezli společnou řeč.

Když se letos na Zelený čtvrtek Benedikt XVI. ve své promluvě obrátil na adresu rakouských „reformátorů“ se slovy: „Je neposlušnost cestou k obnově církve?“, platí to stejně o stoupencích arcibiskupa Marcela Lefèbvra. A papež pokračoval: „Je možné v tom zaznamenat nějaké připodobnění se Kristu, které je předpokladem opravdové obnovy, anebo jde spíše o zoufalý podnět učinit něco k přetvoření církve podle vlastních tužeb a idejí?“ Právě tyto závažné otázky římského biskupa, které nepostrádají jistou výčitku, prozrazují vlastní pastýřskou odpovědnost i jeho zaměření na Krista samotného. V tomto sveřepém christologickém zaujetí se současný papež projevil jako lodivod církve, který bude ještě dlouho inspirovat mnohé autenticky katolické reformátory. Cesta obnovy totiž nevede na okraj církve, či dokonce za její hranice, ale naopak do jejího středu: ke Kristu samému. Jen Kristus je, vždy byl a také zůstane vlastním zdrojem duchovní dynamiky církve, stejně jako její věroučné stability, jak celým svým dílem stále dosvědčuje jeho náměstek Benedikt XVI.