Když se náš svět setká se světem Božím
Vydání: 2023/12 Na cestě ke křtu, 21.3.2023, Autor: Michael Martínek
Příloha: Perspektivy 12
Bůh většinou mlčí. Jen někdy, výjimečně, hlasitě promluví, viditelně se ukáže, prolomí nebesa, pronikne do našeho srdce. Jednou z takových událostí bylo vzkříšení Lazara. Uslyšíme o tom při čtení z Janova evangelia (11,1-45) tuto neděli.
Vzkříšení Lazara, středověký iluminovaný rukopis, kol. 1503, Národní knihovna v Aberystwythu, Wales. Snímek Wikimedia Commons
Už je to víc než patnáct let, co v průběhu čtyřiadvaceti hodin zemřeli dva moji sourozenci, bratr a sestra, dvojčata. Mnoho lidí se tenkrát modlilo za jejich uzdravení. Ale Bůh neudělal zázrak. Neuzdravil je. Ani je po smrti nevzkřísil k životu. Přesto jsme v tom tajemném souběhu událostí vnímali něco mimořádného: na okamžik se před námi otevřela ona hlubina života, kterou si běžně neuvědomujeme. V té hlubině se setkává svět lidský se světem Božím, svět pozemský se světem nebeským, svět materiální se světem duchovním. A my jsme tenkrát cítili potřebu ten okamžik zachytit, uchovat jej jako poklad a zdroj poznání pro svůj další život.
Není důležité jak, ale proč
Něco podobného prožívali učedníci a přátelé Ježíšovi, když byli svědky Lazarova vzkříšení. Tenkrát došlo ke skutečnému zázraku, zákony přírody byly překročeny. Svět lidský se viditelně a hmatatelně setkal se světem Božím. A detailní Janovo vyprávění svědčí o tom, že i oni cítili potřebu ten okamžik zachytit, nezapomenout na něj, uchovat jej jako poklad a zdroj poznání pro svůj další život.
Romano Guardini ve své slavné knize Pán o této události píše, že není důležité, JAK se to mohlo stát, ale PROČ se to stalo. Odpověď nachází v Boží lásce k člověku: „Ježíš je dojat lidským osudem. Dotýká se ho lidské utrpení. Vyvstává před ním obraz existence, která byla stržena do nevyzpytatelnosti smrti. Výslovně se říká, jak velice jím to otřáslo. Ježíš vstupuje do osudu světa a odsud pořádá jeho dění. Na krátký okamžik je skrze Vykupitelovu lásku určujícím středem dění světa lidské srdce.“
Často můžeme mít dojem, že svět je chladné a temné místo: v přírodě panují neúprosné zákony života a smrti, kterým jsou lhostejné osudy jednotlivých lidí. Guardini to vidí v kosmických rozměrech: „V nekonečném prostoru světa letí nepatrné tělísko zvané Země. Je pokryto tenkou vrstvou plísně, které říkáme krajina, život, kultura, a žijí zde nepatrné bytosti jménem lidé. To celé trvá krátký okamžik, pak je všechno pryč. Z hlediska kosmického celku vypadají věci skutečně takto.“ A v lidském světě se to projevuje tím, že „všude umírají děti, všude pláčou matky a strachují se otcové. Všude jsou opuštěné sestry. Všude se vytrácí život a zůstává nenaplněný – co to znamená z hlediska Božího“? Ano, kde je v těchto chvílích Bůh? Proč nezasáhne?
Bible nabízí různé odpovědi. Jednu z nich vidí Guardini právě v Lazarově příběhu: „Nyní, zde, v událostech, o kterých jsme vyprávěli, se celková představa mění. Ukazuje se, že ony nepatrné bytosti žijící na zrnku písku ztraceném v nekonečnu jsou pro Boha důležitější než prostory vesmíru a Mléčné dráhy, že krátký čas, po který trvá život na Zemi, je pro něho důležitější než veškerá nekonečnost času, s níž počítá astronomie. Pár let lidského života váží před Bohem víc než doba potřebná k tomu, aby se vytvořily a rozpadly sluneční soustavy. Bůh by nikdy neobětoval lidské srdce za zachování Siria nebo mlhoviny v Andromedě.“
Marta vidí slávu Boží
Ano, tak jedná Bůh s člověkem. Křesťan tomu věří, ale často to nevnímá. A v těžkých chvílích o tom možná pochybuje nebo tu víru ztrácí. Proto někdy potřebuje prožít jakési „prolomení nebes“. Takové, jaké jsem prožil já při pohřbu svých sourozenců. Takové, jaké prožívá matka při porodu dítěte, nebo turista, když je fascinován nádherou stvoření. Takové, jaké prožili Ježíšovi přátelé při vzkříšení Lazara nebo jaké můžeme vnímat pokaždé, kdy se nás živě dotkne Boží slovo. Takové, jaké prožívá naše církev v současném synodálním procesu. Ano, „na těchto několika místech Kristus poodhrnul oponu, abychom mohli nahlédnout, jak tomu doopravdy je. A i to jen ve víře: ale zde, ve světle jeho očí, se víra zdá lehčí než před běžícím soukolím světa“.
Ježíš řekl Martě: „Budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). Za chvíli, když mrtvý Lazar vychází z hrobu, se ten slib naplňuje. Marta vidí slávu Boží. Ten zážitek v sobě nese po zbytek svého života, a proto už je pro ni snadné věřit. Jaké zážitky Boží blízkosti si nesu životem já sám? A jaké zkušenosti mi pomáhají věřit? (Všechny citace pocházejí z knihy Romana Guardiniho: Pán. Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista, vydala Triáda 2022)
Autor přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan.
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
