Kam kráčíš, člověče?
Vydání: 2022/33 Nanebevzetí a jeho oslavy, 9.8.2022
Příloha: Doma 33
Kromě toho, že jsem knězem, jsou rána, kdy kolem druhé nebo třetí vstávám a jdu řídit autobus pražské MHD. Jsem člověk jako každý jiný.
Kněz i řidič. Snímek z archivu P. Prívary
Když si z garáží vyzvedávám autobus a vyjíždím na linku, je většinou ještě tma. V Praze ji sice přebíjejí pouliční lampy a světla projíždějících aut, i tak se dá ale pozorovat, jak se postupně rozsvěcují jednotlivá okna bytů, jak lidé vstávají. Od volantu si kladu otázku, jestli se vůbec na nový den, na to, co v něm prožijí, těší. A vůbec, jestli se těší ze svého života, ze svých přátel, ze své rodiny? Na zastávkách stojí leckdy znavení a smutní lidé. V autobuse pak mlčí, nezdraví řidiče, jsou uzavřeni do sebe a hledí do svých mobilů. Leckdy je v autobuse tak hrobové ticho, že člověk může slyšet tlukot vlastního srdce, které jako by mu připomínalo, že ještě žije. Mezitím je pak slyšet už jen bouchnutí zavírajících se dveří autobusu.
Postupně přichází svítání. Svítání, které je každý den jiné. Někdy mám pocit, že cestující v autobuse východ slunce vůbec nevnímají. Jsou zabraní ve svých myšlenkách, mobilech. Jako kdyby hledali paprsky vycházejícího slunce v těch svých aplikacích a radost nadcházejícího dne v počtu přidaných komentářů a lajků. Přesto existují výjimky – třeba dítě, které nadšeně ukazuje mamince rukou k obloze s vycházejícím sluncem, nebo cestující ze zastávky, který se nestal davem a usmívá se, protože se před malou chvílí nechal paprsky polechtat na své líce.
Modlitba je dechem duše
To, jak jsme vnímaví na svítání, závisí na tom, co se odehrává v našem nitru, na co je naše srdce vnímavé. Jestli milujeme život, lidi, nebo něco jiného. To vše pod vlivem vnějšího světa. Opravdové vnímavosti srdcem se nedá naučit, dá se však žít. Když se někdy snažím dívat do tváře těchto lidí, ptám se, čím dýchá jejich duše. Myslím si, že modlitba nemusí mít slova, předepsaný rámec nebo modlitební místo. Modlitba by měla být dýcháním duše. A duše by měla dýchat kdykoliv a kdekoliv. V okamžicích, kdy je člověk šťastný, ale i smutný, či dokonce když hledá důvody, proč vůbec žít. Každý člověk může i díky tomuto slunci, světlu, hledat místo na světě. Ale kde najít to slunce, které ukazuje ten směr, slunce, které hřeje?
Prvotní zázrak východu slunce, prvotní paprsek, který se nás dotkne, by neměl vycházet ze slunce, které ráno vychází a večer zapadá. Měl by vycházet z našeho nitra. Je ale jasné, že i naše nitro má často temnoty a krize. Tím, že je člověk ze své podstaty vztahový, potřebuje často někoho, kdo mu ty paprsky pomůže v sobě znovu objevit a dá sílu jít dál v každodenním životě. Aby naplňoval svůj život a své potřeby. Kvůli tomu se přece narodil. Každý člověk má touhu žít. Už male dítě se otáčí za matkou, za sluncem, za světlem. Rovněž lidé v pozdějším věku touží po naplnění, objetí a pohlazení. Hledají paprsek, slunce pro svou duši, pro svůj život. Přitom je ale potřeba se nestát pouhým květem, narcisem, který potřebuje jen pro sebe najít nějaké své slunce, které pro něj svítí a dává mu život. Musíme být vnímaví, že tuhle potřebu může mít i druhý. Všichni uvnitř hledáme slunce. Abychom mohli překonávat všechnu tu hrůzu a temnotu s nadějí, že to jednou bude lepší.
P. Michal Prívara, kněz a řidič z povolání
Sdílet článek na:
