Vydání: 2023/14 Společné Velikonoce, 4.4.2023, Autor: Vlastimil Kadlec, OMI

Příloha: Perspektivy 14

Mám dojem, že teď v církvi prožíváme opravdu krásné období. A krásné rozhodně není synonymem poklidného nebo bezbolestného. Mnoho věcí, o kterých jsme si možná donedávna mysleli, že to bez nich nejde, se pod tíhou života bortí, a jiným dává týž život zcela nově nebo znovu vzcházet. A obojí může být láskyplným dílem Ducha Svatého, který nejen buduje, ale také boří. A na nás je, abychom společně rozlišovali, co touží k našemu dobru a prohlubování naší pravdy a identity Kristova těla ponechat v troskách, a čemu chce naopak dát vyrůst. Občas jsme totiž odborníky na rychlé znovuvystavění toho, co má zůstat zbořeno.
U nás na západě je velmi dobře patrné, jak je synodální proces probíhající v celé církvi opravdu Božím dílem. Jasně tady totiž vnímáme, že nepřišel jen tak zničehonic, ale organicky „zapadá“. Ladí s potřebami našeho misijního území, kde si s mnoha tradičními letitými strukturami už dávno nevystačíme. Taky nás zdravě provokuje, tedy volá k tomu, abychom vyšli ven z našich zajetých a mnohdy nefungujících kolejí, a hlavně představ a způsobů myšlení. Jsme takovou laboratoří, kde se jistá chudoba ukazuje být předností (rád s nadsázkou říkám, že my křesťané se u nás v plzeňské diecézi nepočítáme, ale vyjmenováváme) a vlastně ideálním prostředím k proměně a růstu nového života.
Příhodné tu máme my, misionáři obláti, kteří zde spravujeme rozsáhlejší území na severním Plzeňsku, i další podmínky k našemu životu a poslání. Nejde jen o vstřícnost otce biskupa a jeho nejbližších spolupracovníků, kteří synodální proměně církve opravdu věří, ale také o otevřenost lidí z našich farností, kteří naše občas trochu nestandardní postupy přijímají a často se na nich podílejí. Paradoxně nám pomohl také covid, který odkryl, jak křehká naše víra mnohdy je, jak se někteří z nás bez „svátostného servisu“ a otevřených kostelů v osobním vztahu ke Kristu ztrácejí. Ale rozhodujícím je pro nás to, že tady můžeme působit jako rodina, společenství.
Nejde o nic novátorského, jen se snažíme klást důraz na to, co nám samotným v našem životě víry pomáhá a dělá radost. Zjednodušeně řečeno: základním kritériem není územní členění, ale společenství. Pokoušíme se jen překračovat hranice. Máme sice na papíře tři farnosti, které vznikly spojením mnoha menších, ale ve skutečnosti je vnímáme jako jediný celek. Snažíme se dávat lidi dohromady, aby se nevázali na „svůj“ kostel, kam celý život chodili, ale aby jejich duchovním domovem bylo živé společenství. To často bolí, protože živé společenství jen stěží vytvoří pět lidí v kostele, a tak se pokoušíme sjednocovat. Při slavnostních příležitostech slavíme místo šesti nedělních eucharistií jen tři nebo dokonce jednu, což nám ale dovoluje připravit kvalitnější liturgii, lepší hudbu, aktivněji zapojit více lidí, po eucharistii narychlo nesedat do auta a pádit na další mši, ale pokračovat v setkání. Propojili jsme také naše pastorační rady. A on-line Večerní škola teologie už vůbec žádné farní nebo diecézní hranice v potaz nebere.
Lidé si zvykli i na to, že nemají „svého“ pana faráře, ale mají komunitu. Občas se v neděli objeví Petr, jindy Günther nebo já. Vedle toho, že je dobré neposlouchat v promluvě stále totéž, se také přibližujeme obyčejnému životu lidí. Zakoušíme tytéž radosti i bolesti, stejně jako kdokoliv jiný se denně učíme omlouvat, odpouštět a začínat znovu.
My ale nejsme jen řeholní komunita. Formálně jsme v tzv. společné duchovní správě sice čtyři obláti (nový přírůstek ze Srí Lanky P. Janith už nyní po pár měsících krásně otevírá naše farní společenství širokým obzorům univerzální církve) a jeden trvalý jáhen, ale ve skutečnosti s námi v jedné komunitě žijí a působí tři naši asociovaní laici, tedy lidé, kteří s námi sdílejí charisma našeho zakladatele sv. Evžena de Mazenod. Jde o mladé lidi, kteří opustili své pohodlné domovy a také práci a přišli k nám, abychom mohli společně svědčit o radosti evangelia. Chodí do své práce, kterou si zvolili tak, aby odpovídala charismatu, které žijí, ale zároveň jsou součástí týmu, který naše území spravuje.
I díky synodě teď nastává v naší společné misii další krok: přizvat do týmu ještě výrazněji naše farníky. Už několikrát jsme se sešli v širší skupině asi 25 lidí k přípravě tzv. Roku farnosti vycházející. Jako konkrétní odpověď na naše synodální skupinky jsme se rozhodli uspořádat rok, v němž chceme všechno to, co spolu ve farnosti prožíváme a pořádáme, nasměrovat navenek. Nejde o to množit akce, ale to, co už děláme, nahlížet jiným pohledem: slavit eucharistii s vědomím, že ji pak žijeme dál ve svém domově a práci, pořádat obvyklé akce tak, aby byly víc příležitostí i k setkání s lidmi v našich obcích, zvát je nejen k nám, ale být víc tam, kde oni sami jsou, učit se přijetí.
V září začínáme. Nevíme, co tento pokus přinese, ale je jasné, že už příprava, která probíhá ve stylu tak jednoduché, ale velmi účinné metody sdílení v synodních skupinkách, je pro nás velkým přínosem. Objevujeme svá obdarování, žasneme nad tím, jak naslouchání proměňuje naši společnou práci a jak nám rozšiřování prostor našich stanů dělá radost.