26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak přimět děti k domácím pracím

13. 4. 2021

|
Tisk
|

Motivovat, nebo trestat? Dá se zařídit, aby děti doma pomáhaly – nebo minimálně aby si uklízely svůj nepořádek? Aby kolem toho nebyly neustálé konflikty a hádky? Inspiraci, jak na to, nabízí ve svých webinářích například Rodinné centrum Praha.

Vydání: 2021/16 Co nám covid dal a vzal, 13.4.2021, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 16


Jdete nakoupit a požádáte děti, aby mezitím vyndaly nádobí z myčky. Vrátíte se, děti ve svých pokojících, nosy zabořené do mobilů – a nádobí pořád tam, kde bylo. Co se bude dít dál? „Mohu se pokusit to ještě v klidu řešit. Anebo mohu začít s komentováním, jak je strašné, že to ještě neudělaly. Když se vymlouvají, začnu křičet ještě víc, kritizovat mobily, případně dokonce vyhrožovat,“ popisuje jednu ze situací Marie Macounová, terapeutka a lektorka Rodinného centra Praha, během webináře. „Děti pak začnou taky křičet – a konflikt vrcholí. V takové chvíli už nemá vůbec smysl cokoli řešit nebo dělat. Nezbývá než počkat, až emoce opadnou,“ vysvětluje Marie Macounová s tím, že míra emocí, frustrace nebo pudového jednání v daný okamžik vůbec nesouvisí s tím, jestli jsme, nebo nejsme dobří rodiče.
Ale jakmile emoce opadnou, je to vynikající příležitost, abychom s dětmi mluvili o tom, co se stalo, jak by to mohlo být příště jinak, a nastavili nová pravidla. „Teprve na tom, jestli dokážu ze situace vytěžit to dobré, poučit se, nebo jestli nechám konflikt vyšumět a nebudu to dál řešit, se ukazuje, jací jsme rodiče,“ říká terapeutka.
V době, kdy velkou část času tráví rodiny zavřené doma, na malém prostoru, s omezeným počtem počítačů, kdy už tím, že jsme pořád doma, uděláme víc nepořádku – na nás tohle téma intenzivněji doléhá. Zvlášť když už jsou naši potomci velcí a víme, že to či ono umí a zvládnou. Jen se jim nechce nebo mají „jinou zábavu“…
Marie Macounová doporučuje nedívat se na situaci z hlediska výsledku: pokojíček je uklizený, odpad vynesený, nádobí umyté, stůl čistý… Ale jít na to jakoby odspoda. Abychom předtím, než budeme požadovat plnění úkolů, nejprve budovali rodinnou sounáležitost: že je nám spolu dobře, že umíme trávit i hezké chvíle, aby se děti cítily milované, aby se cítily součástí rodinného týmu, aby věděly, že jsou v rodině platné a schopné. „Zrovna domácí práce jsou jednou z oblastí, kde to můžete dobře trénovat a kde to děti mohou plně zažívat,“ radí terapeutka, která je sama čtyřnásobnou matkou. Pochopitelně záleží na věku a na tom, kdy začneme.
Autoři knihy Efektivní rodičovství krok za krokem Don Dinkmeyer a Gary D. McKay (Portál 2008) zdůrazňují důležitost rodinné sounáležitosti. Lektorky Rodinného centra Praha pak na svých kurzech přirovnávají fungování rodiny ke stavbě domu. V základu této stavby je ona zmiňovaná rodinná sounáležitost. Aby to doma fungovalo, musíme se nejprve postarat o základy: trávit společně hezký čas, plánovat zábavu, mít své rodinné rituály, hledat cesty, aby v rodině bylo dobře všem. Teprve na tomto základu můžeme stavět: budovat hranice, stanovit pravidla pro naši rodinu a pro podílení se na chodu domácnosti.
Důležité je, i „jak“ to řekneme
Podívejte se, jak to máte sami u sebe. Děláte všechny domácí práce stejně rádi? Žehlení, mytí podlah, utírání prachu, povlékání peřin, čištění toalety? Určitě se najdou práce, které ani vy sami „nemusíte“ nebo vám nejdou tak dobře. „Každému z nás jde něco trochu jiného. Zatímco pro jedno dítě je uklizení jeho pokojíku záležitostí na deset minut, pro jiné to může být takřka neřešitelný rébus,“ zmiňuje Marie Macounová. Když takovému dítěti ještě začneme říkat: „ty jsi ale bordelář, zase jsi to neuklidil, na tebe není vůbec spolehnutí…“, nemůžeme čekat, že příště bude spolupracovat s radostí.
„Když chceme dítě přizvat k práci, nejprve nastíníme situaci (např. v pokoji na zemi je nepořádek). Pak popíšeme, proč by se to mělo změnit (když v noci šlápneš na kostičku, bude tě to bolet; když tady bude ležet špinavé prádlo, nikdo ho nevypere a zítra nebudeš mít co na sebe…). Pak teprve řekneme, co s tím (kostičky patří do krabice s legem, prádlo do koše na prádlo…), a poté dáme dítěti vybrat, kdy a jakým způsobem to napraví (chceš to udělat teď, nebo až po večeři?),“ ilustruje terapeutka jednu z možných cest. Připouští, že to vždy nefunguje na sto procent, ale hodně záleží právě na našem rodinném zázemí a na tom, jak máme v rodině nastavená pravidla.
Nenechat je v tom samotné
Představte si kluka, kterému otec řekne: „Od zítřka se budeš starat o zahradu.“ Ale nic dalšího mu k tomu neřekne. Takže za pár týdnů je tráva dlouhá, suchá, zahrada neuklizená. A otec může začít nadávat, jak je syn nespolehlivý, že mu nemůže nic svěřit – a jak teď ta zahrada vypadá?! Anebo může říct: „Podívej se, když se staráš o zahradu, je potřeba to udělat takhle: nejprve ukliď nepořádek, vyházej odpadky, které se tam válí, pak si vezmi sekačku, ta se používá takhle. Posekanou trávu dáš na kompost. Potom zahradu zaleješ – a to se dělá každý týden. Kdyby sis s tím nevěděl rady, řekni mi a já ti pomůžu…“
Terapeutka objasňuje, že i obyčejné činnosti – třeba jak se myje nádobí či vytírá podlaha – jsou pro nás samozřejmé, protože jsme je dělali mnohokrát. Ale děti potřebují vidět, jak to mají provádět, a potřebují se to naučit. Nemůžeme se tedy zlobit, že si neuklidily pokojíček, když nepopíšeme, co to znamená. „Dítě potřebuje povzbuzení a doprovázení. Když dělá něco společně s rodičem, posiluje to jejich vztah. A je potřeba si všímat každého zlepšení. Nesledovat, jestli jsou věci hotové a jak, ale spíš jakou námahu do toho děti vložily. Protože pokud se dítě hodně snaží a efekt je slabý, a my ho ještě slovně shodíme, jen ho pro příště odradíme,“ konstatuje Marie Macounová.
Prioritou totiž není, aby naše děti podávaly skvělé výkony a celá domácnost byla bez jediného smítka, nýbrž aby rodina byla tým. Což se nestane, má-li jeden z jejích členů jasnou představu, jak to všechno má vypadat, a bude na tom důsledně trvat. „Nemohu být dozorce, který komentuje, co je dobře a co špatně. Když dítě uklízelo, ale není uklizeno podle našich představ, je hodně důležité si hlídat, jak zareaguju. A pomáhat, povzbuzovat, vysvětlovat, dělat ty věci spolu s ním. Když dítě třikrát uklidí kuchyň a počtvrté zapomene, nemohu říct: ‚Ty jsi hrozná/ý, nemohu se na tebe spolehnout, zase je tu nepořádek.‘ Je důležité nehodnotit jen ten jeden nesplněný úkol,“ zmiňuje Marie Macounová a doporučuje, abychom se spokojili s tím, když dítě udělá tři domácí práce z pěti. A i kdyby nebylo za co chválit, povzbuzovat je možné vždycky.
Jak spolupráci s dětmi realizovat?
Zatímco předškoláci se do každé pomoci mamince hrnou – a spíš než jí pomohou a ulehčí, ji zdržují – školním dětem se do domácích prací už nechce. To nejspíš úplně nezměníme. „Ale můžeme je vtáhnout do rodinného týmu, dát jim pocit, že jsou jeho součástí a že jsou tu platné, že mohou mluvit do společného fungování a že jejich hlas je slyšet. A je-li to jen trochu možné, aby si mohly vybrat svůj díl práce,“ doporučuje terapeutka s tím, že je také dobré časově ohraničit, kdy ta či ona práce má být hotová. „A nezaměřovat se na chyby, nesrovnávat dotyčného se sourozenci, nesoutěžit… Dítě potřebuje zažívat, že je ve věcech kompetentní,“ uzavírá Marie Macounová a upozorňuje, že dokonalé to nebude nikdy, ale učíme se všichni stále – i my rodiče.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou