Když jsme se v listopadu 1990 ohlíželi po roce, který uplynul od Sametové revoluce, měli jsme za sebou volbu prezidenta, otevření hranic, propuštění nejen politických vězňů, parlamentní volby, četné personální změny v politice, hospodářství, školství i kultuře, obnovu katolických řádů, křesťanského misijního i charitativního díla – a mnohé další zásadní i dílčí změny. Tehdy z pohledu většiny změny k lepšímu, i když v uších nám jako neodbytný refrén znělo varování o utahování opasků a putování za vzdáleným světlem na konci tunelu při „návratu do Evropy“.

Když se na začátku roku 2012 ohlížejí obyvatelé Tuniska či Egypta, co vidí? Jak vnímají bilanci roku, který uplynul od „jasmínové revoluce“ v Tunisku či od protestů na káhirském náměstí Tahrír? A co vidíme a jak bilanci tzv. Arabského jara hodnotíme my, (Středo)Evropané?

Tak řečené Arabské jaro ve skutečnosti začalo v zimě. V lednu 2011 se spustil dominový efekt: Tunisko – Egypt – Libye – Jemen – Sýrie (a mezi nimi také mediálně méně sledované Jordánsko, Maroko, Bahrajn či Omán). Právě první z „dominových kostek“ Tunisko se může ohlížet zatím asi nejspokojeněji a spolu s okolním světem také nejnadějněji hledět dopředu. Od svržení dlouholetého vládce Aliho má za sebou podobný výčet jako my před dvěma desetiletími: volby do ústavodárného shromáždění, četné personální změny v čele státu i celkové oživení společnosti, včetně veřejného mínění a náboženského života. Tunisko navíc vstřícně komunikuje s Evropskou unií i evropskými zeměmi, včetně České republiky, zajímá se o naše transformační zkušenosti, stojí o pravdivou reflexi své minulosti i uskutečněného zvratu. Je to také poměrně malá a přehledná země, s turistickou infrastrukturou, byť zároveň s chudým venkovem a mnoha mladými nezaměstnanými lidmi ve městech.

V Egyptě, lidnaté regionální velmoci na Nilu, se lidé ohlížejí s většími rozpaky, mnozí i s rozhořčením: volby sice na podzim rovněž proběhly, ale zemi nadále kontrolují armádní představitelé, kteří před rokem převzali moc po vynuceném odstoupení Mubáraka. Ekonomická situace se nezlepšuje, spíše naopak, ve společnosti se navzájem kříží rozličné zájmy, a navíc Egypt skrze své vnitřní bouření přichází o regionální vliv.

STARONOVÍ NÁPADNÍCI

Libye se od jara do podzimu zmítala v občanské válce. V říjnu se sice násilně zbavila Kaddáfího a vzápětí nenásilně i bezletové zóny zaštiťované operací NATO. Ale v OSN, EU i Africké unii s obavami sledují mezikmenové napětí, neochotu četných rebelských skupin podřídit se přechodné národní radě i násilné zacházení se zahraničními dělníky. Také dědictví v podobě zásob chemických zbraní porůznu rozesetých v Libyjské poušti, ale i nečitelných struktur zasetých do libyjské společnosti, dělá těžkou hlavu uvnitř země i v zahraničí. Libye však má díky ropě v zahraničí nejen finanční rezervy, ale i hojnost staronových nápadníků, počínaje jižním křídlem Evropské unie. Desítky zemí se předhánějí v ochotě přijmout na léčení zraněné libyjské bojovníky, zároveň se hrnou nabídky budoucí ekonomické spolupráce, ale i pomoci při zajišťování hranic, kde jde především Schengenské spolupráci EU o kontrolu migrace z jihu do Libye, a zejména pak ze severu do Evropy. V posledních týdnech se rovněž konkretizovala perspektiva červnových voleb, a tedy i příslib ukončení přechodnosti.

MUŽI BEZ PRÁCE

„Napjatý mír“ panuje také v Jemenu, kde sice po mnoha okolcích prezident Sáleh v listopadu podepsal dohodu o urovnání situace, která zahrnovala i jeho dobrovolné odstoupení a předání moci. Nicméně v této politicky fragmentované, vyprahlé a přelidněné zemi je skutečné předání či vykonávání moci spíše jen zbožným přáním, takže doposud žádné další „jarní“ kroky nenasta-
ly.

Nejhůře zatím dopadá ohlédnutí za plody Arabského jara v Sýrii, kde se od března 2011 dosud násilí přelévá sem a tam mezi vládními a opozičními strukturami – a v podobném rytmu se na půdě OSN přelévá snaha vyjádřit se k syrské krizi od přívrženců opoziční strany (v čele s USA a Velkou Británií) ke stoupencům strany Assadovy (v čele s Ruskem). Nepomohla ani neobyčejně aktivní snaha Ligy arabských států, která nabídla velkorysou domácí pomoc při urovnávání situace, až po vyslání svých pozorovatelů. Sýrie tak nejen působí bezradně ve svém vnitřním konfliktu, ale vystavuje na odiv i jistou bezradnost mezinárodního společenství.

Co tedy zbylo z Arabského jara do letošní zimy? V dominových zemích samotných zůstává zajisté zvýšená politická senzitivita, někde provázená postupně nabytou střízlivostí, jinde spíše zklamáním, bezradností či chaosem. Zde je však nutné trochu poodstoupit od příměru k našemu roku 1990. Naše Sametová revoluce, případně pád Berlínské zdi, pod kterým je globálně známo dominové hnutí, jehož jsme tenkrát byli součástí, a Arabské jaro totiž nemají stejné pohnutky ani kontext. Ve střední Evropě šlo o vyvrcholení dlouholetých politických procesů. V arabských zemích jde spíše o erupci ekonomicko-sociální nespokojenosti podpořené demografickou situací (silné ročníky mladých bezprizorných mužů) a komunikačním potenciálem sociálních sítí. V arabských zemích vlády tvrdé či tradiční ruky udržovaly křehkou rovnováhu etnicko-náboženskou, která byla smetena spolu s příslušným vládcem. A pod touto slupkou se otevírá rozjitřený panarabismus, živený trvalým rozhořčením z blízkovýchodního patu a i odtud nabytým ambivalentním vztahem k západnímu 
světu.

Znovu tedy – co pozitivního zbylo z Arabského jara do zimy? V Jordánsku či Tunisku pokračuje zajímavý experiment spočívající v opatrné demokratizaci, postupných plánech na ekonomické a politické reformy a zachování či oživení arabské islámské identity, včetně příslušných priorit zahraniční politiky. Tak například jordánský král Abdalláh II., který jarní nepokoje ve své zemi ustál, od počátku podporoval povstalce proti Kaddáfímu v Libyi a zároveň Bašára Assada v sousední Sýrii – a nyní se věnuje podpoře palestinsko-izraelských jednání.

LIGA ARABSKÝCH STÁTŮ

I když nelze hovořit o reformách či transformaci společnosti v našem pojetí, přece jen se společnosti v zemích Arabského jara daly do pohybu – k čemuž přispělo mj. zrušení výjimečného stavu, který v Sýrii či Egyptě trval nepřetržitě celá desetiletí – a s nimi i jejich politické elity a regionální reprezentace. Snad jedním z nejpozitivnějších dosavadních plodů Arabského jara je právě aktivizace Ligy arabských států, Rady zemí kolem Perského zálivu nebo i Africké unie. Tyto regionální organizace, které jinak po léta provozovaly spíše negativistickou, pasivní politiku očerňování Západu/Severu a zároveň apelování na jeho finanční zdroje, nyní pozitivně hledaly cesty k urovnání konfliktů, k důstojnému dosažení smíru a zamezení násilí. A přitom nikoli nutně v konfrontačním duchu k OSN či EU, ale nezřídka i ve spolupráci s nimi. Důležité úspěchy této pozitivní politiky bylo možné zaznamenat v rámci Rady pro lidská práva, jejímž členem je v současné době i Česká republika. Zde se bez obstrukcí podařilo nastolit lidsko-právní problémy jak v Libyi, tak v Sýrii, ba i pozastavit členství Libye, která v minulosti patřila k hlavním obstrukčním silám v tomto orgánu OSN.

PŘÍKLADNÉ NORSKO

Z globálních organizací dosud představovalo Arabské jaro zkoušku ohněm hlavně pro Severoatlantickou alianci, hlavně pro její evropskou část. NATO se ujalo vedoucí role při zajišťování tzv. bezletové zóny nad Libyí. Přitom muselo jednak hledat a udržovat spolupráci s arabskými zeměmi a dalšími nealiančními aktéry. Dále muselo hledat společný modus vivendi s humanitárními organizacemi, které se snažily po celou dobu konfliktu udržovat přístup k civilnímu obyvatelstvu s naléhavou pomocí. A především musely evropské země NATO po dlouhých sedm měsíců nasazovat své prostředky a nést zodpovědnost za celou operaci. Dominantní role Velké Británie jistě nepřekvapovala, ale pro nás může být inspirací třeba ochota a schopnost Norska převzít díl odpovědnosti, od které se úmyslně držely stranou USA. Ostatně i nealianční Švédsko poskytlo své letecké kapacity, byť v rámci civilních evakuačních operací OSN, IOM a EU.

Evropská unie má Arabské jaro přímo za svými hranicemi, na něž pocítila také přímý tlak jarních migrantů. Zejména čerstvé koště ESVA (Evropská služba vnější akce, nový diplomatický sbor EU) hýří od jara iniciativami, počínaje mapováním finančních možností pomoci přes vedení politického dialogu po snahu o získání konkrétních partnerství při transformaci a stabilizaci příslušných zemí. Když ale o něco jde – jako těsně po svržení Kaddáfího – stejně je bilaterální diplomacie takové Itálie či Francie bližší než kabát EU. A Unie nadále trochu rozpačitě hledá, jak být reálný politický „player“ (hráč), a ne zase jen rozvojový „payer“ (plátce).

HLEDAT SPOLEČNOU ŘEČ

A co my, s naší sametovou transformační zkušeností? Česká republika má jistě několik dobrých možností, jak zájemcům z dominové řady Arabského jara být prospěšným a zajímavým partnerem. Máme pozitivní i negativní vlastní zkušenosti, které můžeme i chceme sdílet, což už se v Tunisku či Egyptě děje. Přitom nejsme zatíženi stigmatem horlivé či slepé spolupráce se svrženými režimy, neřku-li koloniální minulostí. A protože sami nejsme ani vyhraněně náboženskou společností, ani na nás zatím nedolehly strasti multikulturalismu, můžeme nacházet společnou řeč beze strachu z politického islámu či masivní migrace.

A tak i když sami dvaadvacet let od naší Sametové revoluce vidíme místo růžové přítomnosti spíše různými odstíny šedi vyvedenou realitu, přesto – či právě proto – nemusíme pohřbívat Arabské jaro hned v první zimě. Místo toho můžeme jeho aktérům přát, aby se jednou také mohli ohlížet za dvěma desetiletími pozitivního úsilí a vlastní odpovědnos-
ti.