Vydání: 2020/2 Koledují ve vlaku i v divadle, 7.1.2020, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 2

Příběh vztahu mezi katolickou církví a československým státem nezačal pod šťastnou hvězdou a byl ve znamení velkých konfliktů. Ty se přelily i do vnitřní krize a do napětí mezi konzervativní a reformní částí kněžstva. Na velké náboženské změny v Čechách však bylo zaděláno delší dobu.
Požadavek zásadních reforem
Probuzení činnosti reformního duchovenstva nastává na sklonku první světové války, kdy se jeho zástupci v září 1918 obrátili na pražského arcibiskupa Paula de Huyna s žádostí o obnovu činnosti Jednoty katolického duchovenstva, zakázané episkopátem v roce 1907 v důsledku tažení papeže Pia X. proti církevnímu modernismu. Tato reformní iniciativa se stala centrem obrodných snah a současně kritických hlasů vůči stávající podobě katolické církve. Její aktivity byly zpočátku neseny osobnostmi, které se s nadšením angažovaly již v modernizačním hnutí přelomu století. Patřili k nim třeba Jindřich Šimon Baar, Xaver Dvořák či František Kroiher.
Na jaře 1919 vypracovali její radikálně naladění členové memorandum navrhující provedení zásadních reforem církevních struktur. V nich byly zahrnuty mimo jiné požadavky demokratizace církevní organizace, předpokládající svobodnou volbu biskupů, zavedení češtiny do bohoslužeb, zdobrovolnění celibátu, liberalizaci klášterních řádů a reformu bohosloveckého studia. Byla to snaha o demokratizaci církevního života a pokus o oslabení pozice vysoké hierarchie ve prospěch nižších článků. Velká část vůdčích osobností reformního proudu se také hlásila k myšlenkám moderní obrody církevního života a zohlednění dynamických změn v okolním světě. V Čechách to byl zejména okruh kolem duchovního Karla Farského a na Moravě byl hnacím motorem kněz olomoucké arcidiecéze Matěj Pavlík, který se zapojil do aktivit Katolické moderny už jako bohoslovec na počátku 20. století.
Obsazení svatovojtěšského stolce
V tehdejších diskusích reformní kněží poukazovali ve shodě s národně-liberálním diskursem na negativní vliv papežství na české dějiny. Papežští diplomaté zase ve zprávách do Říma v prvních měsících roku 1919 hovořili o reformistech jako o „ničitelích církevní disciplíny a o šarlatánech, kteří terorizují dobré kněze“. Přesto se v létě vypravila skupina nespokojených kněží do Říma. Papež Benedikt XV. byl sice ochoten české delegaci ustoupit v otázce používání národního liturgického jazyka, i když kurie vyjadřovala obavy, aby se požadavky na posílení mateřské řeči v bohoslužbě nerozšířily i v jiných zemích (např. v Belgii či mezi katolickými Slovany). Jasně ovšem pontifik odmítl požadavek na zdobrovolnění celibátu. Proto v papežských kruzích zesílila potřeba vyřešit situaci rychlým obsazením uprázdněného svatovojtěšského stolce. Velkou podporu Svatý stolec vyjadřoval například Karlu Kašparovi, který se později pražským arcibiskupem skutečně stal, ale dřívější volba padla na Františka Kordače. Ten splňoval i představu „nového člověka“ sociálním původem i velkým odborným rozhledem, stejně jako národní nekonfliktností. V komunikaci byl spíše rigidní a neústupný, což v danou chvíli radikály přesvědčilo o nemožnosti dosažení dohody. Reformní kněží hovořili o návratu do středověku.
Po Kordačově jmenování se diferenciace uvnitř českého kléru ještě více prohloubila a část obnovené Jednoty se radikalizovala. Z nespokojených kněží vzniklo tzv. Ohnisko, jehož členové směřovali ke schizmatu. Ve své frustraci dospěli ke stanovisku, že katolická církev se nedá dále reformovat a jedinou možností je opustit dosavadní strukturu a založit zcela novou.