Blahořečení papeže úsměvů

Vydání: 2021/43 Příležitost k naslouchání, 19.10.2021

Příloha: Perspektivy 43

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení argentinské dívky z těžké nemoci mozku před deseti lety.

 
© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Jaroslava Šebka

Do čela katolické církve ho zvolilo jedno z nejkratších konkláve v církevních dějinách. Jak se uvádí, důvodem bylo možná i úmorné římské letní vedro, které přispělo k rychlému nalezení nástupce zemřelého Pavla VI. Kardinálové se tak 26. srpna 1978 velmi rychle shodli na benátském patriarchovi, v jehož prospěch mluvily hlavně pastorační zkušenosti.

Narodil se v roce 1912 na severoitalském venkově v obci Canel d´Agordo. Podobně jako ve většině rodin v tamní oblasti byla i ta jeho názorově různorodá, na což měly vliv zejména neutěšené sociální poměry, které zde vládly. Matka byla zbožná katolička, otec, sklářský dělník, který obtížně hledal práci, a musel proto na nějaký čas odejít do Švýcarska, se klonil spíše k socialistickým idejím. Albino Luciani, což bylo civilní jméno Jana Pavla I., vystudoval teologii a od pětadvaceti let působil ve městě Belluno jako vicerektor semináře a profesor dogmatiky, morálky, kanonického práva a chrámového umění. Devatenáct let byl v biskupské službě, od roku 1969 jako patriarcha v Benátkách. Zde vystupoval velmi skromně a soustředil se na navazování kontaktů s dělníky. Nabízel se jako prostředník v urovnávání sporů mezi odborovými a zaměstnavatelskými svazy.

Jako papež si zvolil jména, která symbolizovala úctu a respekt vůči jeho dvěma předchůdcům. Sám o tomto rozhodnutí řekl: „Vím, že nebudu mít moudrost srdce jako Jan XXIII. ani vzdělání a kulturu jako Pavel VI.“ Tím dal najevo, že chce pokračovat v linii dialogu katolické církve s moderním světem a naplnění ducha Druhého vatikánského koncilu. Do širokého povědomí vešel zejména jako „papež úsměvů“, symbolizující spontánní srdečnost, která oslovovala politiky i lidi na ulicích. Odpovídalo to jeho názoru, že „církev musí zářit nejen na katolíky, ale na všechny lidi“.

Bez okázalosti

Jeho osobní pokora a neokázalost vedla i k podstatnému zredukování inauguračního obřadu, když odmítl korunovaci papežskou tiárou a přestal používat „plurál majestaticus“. Pokračoval tak v odbourávání těch prvků z papežské liturgie, které měly spíše monarchistický ráz, ve prospěch těch, které se nesly v duchu pastýřského charakteru úřadu. Velmi často upozorňoval na morální rizika moderních technologií, když prohlašoval, že ne každý pokrok slouží člověku. Vyzýval i k uklidnění politické situace v Itálii, sužované teroristickými útoky zleva i zprava, a angažoval se ve prospěch míru na Blízkém východě.

Dodnes ale největší pozornost vzbuzuje jeho smrt. Na svátek sv. Václava večer ulehl a ráno ho našla řeholní sestra již mrtvého. Nenadálost odchodu na věčnost po 33 dnech pontifikátu dala podnět k divokým spekulacím o příčinách jeho konce: hovořilo se o tom, že byl zavražděn, a to dokonce i členy kurie, kvůli obavám z odhalení finančních spekulací vatikánských institucí, i když bylo známo, že měl vážné srdeční problémy. Spekulace se snažila vyvrátit i vicepostulátorka jeho kauzy Stefania Falasca, když publikovala knihu, kde obsáhle a podrobně dokládá, že příčinou smrti bylo opravdu srdeční selhání, které nebylo včas diagnostikováno, ačkoli si papež na bolesti kolem hrudníku předtím stěžoval. Falasca o něm současně dosvědčuje, že existuje naprostá shoda mezi tím, co učil a co žil.

Papež naděje

Jeho krátký pontifikát však bezpochyby ukázal, jaký by měl být nový kormidelník Petrovy lodičky, a druhé konkláve roku 1978 tak zohlednilo opět spíše potřebu pastoračního pontifikátu a nepřiklonilo se k teologickým znalcům či kuriálně zkušeným osobám. Vídeňský kardinál König, který hrál v obou tehdejších papežských volbách významnou roli, tyto debaty lapidárně shrnul: „Potřebujeme opět papeže naděje.“ Za osmnáct dní po odchodu Jana Pavla I. tak na svatopetrském náměstí vítal jásot jako nového Petrova nástupce polského kardinála Wojtyłu.

Některé důrazy životního příběhu Jana Pavla I. ho propojují i se současným papežem. Charakteristická byla třeba empatie, s níž se dokázal obrátit na obyčejné lidi. Seminaristům kladl na srdce, aby si připravovali kázání natolik srozumitelně, aby je v kostelní lavici pochopila i stará babička, která nikdy nechodila do školy. Shodu by s ním František našel i v důrazu na pomoc lidem na sociálním okraji společnosti, neboť solidaritu s nejpotřebnějšími vnímal jako jedno z nejdůležitějších církevních poslání. Určitá ideová i spirituální spřízněnost mezi oběma papeži se zrcadlí i ve velké podpoře, kterou tato beatifikace v současném Vatikánu nalézá.

Autor je historik a publicista

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay