Vydání: 2016/45 Papež František ve Švédsku, 1.11.2016, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 45

Dušičková úvaha mě zavádí daleko od našich středoevropsky spořádaných hrobů se svíčkami, maceškami a okrasnými keříky, které úhledně rámují mramorové pomníčky na našich hřbitovech. O letních prázdninách se totiž v našem brněnském středisku zastavila sestra salesiánka Jarka Chorovská, momentálně působící na misiích mezi indiány z kmene Yanomami ve venezuelské Amazonii. Yanomamové žijí v malých osadách uprostřed pralesa, chodí skoro nazí, živí se sběrem lesních plodů a lovem drobných zvířat, které loví stejně, jako je lovili naši praprapředkové, jejichž ostatky byly nalezeny v okolí Mikulčic nebo Dolních Věstonic.
Když na onen svět odejde Yanomam
Jarka se za těch pár let mezi nimi dost proměnila, zhubla a zkrásněla, je trvale opálená, má nádherné bílé zuby a říká, že nepotřebuje žádné medicíny nebo antialergické preparáty, protože Amazonie na ni působí tak trochu jako velké ekolázně. Poněkud jí sice odchází čeština, což při pobytu mimo jakýkoli elektronický signál a sdělovací prostředky není vůbec divu, ale o to plynněji hovoří španělsky a nejspíš taky nějakou tou amazonskou řečí.
Jak to však souvisí s Dušičkami? Když na onen svět odejde Yanomam, následuje zvláštní obřad. Jeho nejbližší vyrobí jednoduchá nosítka, na nichž je přenesen k hranici, pod níž se zapálí oheň, a nebožtíkovo tělo projde za velikého tance a bubnování kremací. Ženy mezitím nasbírají dostatek banánů, aby z nich mohly vyrobit zvláštní lektvar, jehož musí být opravdu hodně. Muži pak zbylé kosti sesypou do zvláštních necek, v nichž je rozdrtí dřevěnými tyčemi na prach, který posléze smísí s banánovou šťávou. Tu pak všichni pijí – a bylo by projevem obrovské neúcty k zesnulému, kdyby to někdo z blízkých odmítl. Tož také katolická sestřička se napila, aby získala kus síly a ducha zesnulého Yanomama... Při besedě jsem se ptal, jestli takhle pohřbívali už i nějakou sestřičku, ale to Jarka prozradit nechtěla.
Blízký vztah k těm, kdo nás předešli, se projevuje v různých kulturách různě. V našich zeměpisných šířkách si spíš ponecháme na stole nebo ve vitrínce fotografii a vzpomínáme na podobu milované bytosti, která odešla na věčnost. My křesťané se navíc modlíme a při dialogu s Bohem můžeme vnímat zvláštní spojení, které přetrvává až za hrob. Mám známého, jemuž se jeho zesnulá manželka zjevovala ve snu tak, že třeba nad ránem praskla amfora, kterou jí před mnoha lety přivezl z Řecka, nebo zaslechl její hlas, který mu zcela zřetelně říkal nějaká slova.
Svatá Terezie z Lisieux předjímala smrt svého tatínka v bdělé imaginaci, při níž ho viděla „kráčet pravidelným krokem podél mé zahrádky“. O kus dál ve svém Příběhu jedné duše Terezie toto vidění vykládá: „Jako byla Ježíšova úctyhodná Tvář zahalena při jeho umučení, tak měla být zahalena i tvář jeho věrného služebníka ve dnech jeho bolesti, aby mohla zářit v nebeské vlasti u jeho Pána.“
Čím těsnější je náš vztah k našim nejbližším, tím intenzivněji prožíváme jejich odchod nebo odcházení. Asi největší útěchou pro nás křesťany zůstává, že se s našimi blízkými jednou setkáme tváří v tvář, tam, kde nám sám Pán setře každou slzu z očí.