Věřící jsou jiní
Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Johannes Röser
Příloha: Perspektivy
Být křesťanem je životní sloh. Malé zpytování svědomí
„Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli
všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak
kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a
jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné
oblibě...“ - Tak popisují Skutky apoštolů (2,44-47) životní styl prvokřesťanů.
Jaké všeobecné oblibě se těší křesťané pro svůj životní styl po 2000
letech?
Dnešní exegeze nás učí, že tato kniha Nového zákona byla
psána tak, aby získávala. Možná, že její autor proto vztahy uvnitř obce věřících
poněkud idealizoval. Dnes přijímáme projevy PR (public relations) s
rezervou, neboť nám často slibují nebe na zemi. Též vlivem zkušenosti s reálným
socialismem přijímáme líčení komunistických poměrů v prvotní obci s jistým
odstupem. Kromě toho víme, že apoštolské časy nebyly vždy idylou. Vedly se
spory o další směřování (např. mezi Petrem a Pavlem), o diakonát, o kompetence.
Prvotní církev tížily i stavovské a třídní rozdíly. Lze však tímto způsobem
odbýt zprávu o způsobu života, jímž se křesťané nápadně lišili od svého okolí? A
je v pořádku, když se dnešní křesťané přizpůsobují běhu současného
odkřesťanštěného sekularizovaného světa?
Teologie sekularizace 60. let
mínila, že ano. Z nouze „města bez Boha“ chtěla udělat ctnost. V zesvětštění
světa spatřovala šanci křesťanské obnovy – proti depresi. Čím světštěji se
křesťané cítí, čím víc se sblíží s liberálně svobodomyslným duchem doby, tím
budou pro svět přitažlivější. Musí se pouze spřátelit s autonomií skutečnosti, s
jejími zákonitostmi.
Velkým tématem posledního koncilu se stal „dialog se
světem“, aggiornamento. Předchozí generaci dosti zaměstnávalo. My později
narození se stěží dokážeme vcítit do pocitu osvobození, jaký tehdy naši
„předkové ve víře“ zakoušeli. Církev a svět!
Církev a svět? My,
dítky světa, to cítíme jinak: odlišnost nevnímáme, už není naším problémem,
vždyť my jsme svět! Máme „světa“ dost. Ale máme jinou potřebu: jak lze
nám, moderně-postmoderním, vědou osvíceným světoobčanům, poctivě
křesťansky věřit a autenticky křesťansky žít? A co činí v tomto
libovolně pluralitním světě, kde je vše zaměnitelné, křesťanství právě
křesťanstvím?
Máme „světa“ dost
Koncem 60. let poukázali latinskoameričtí teologové osvobození a spolu s nimi
i J. B. Metz na jistou nesnáz. Na velké výzvy křesťanům, jako je
donebevolající bída nebo nespravedlnost, nedává aggiornamento samo o sobě žádnou
odpověď. To, čeho je třeba, ani tak není „sblížení“, ale spíš odporování a
obrácení. Snad nikde jinde to není vyjádřeno s tak prorockou naléhavostí jako v
závěrečném dokumentu Würzburské synody (1975):
„Jsme církví v jedné z
průmyslově a technologicky vysoce rozvinutých zemí. Stále zřetelněji si však
uvědomujeme, že tento rozvoj není neomezený, že ekonomický růst i využívání
přírodních zdrojů mají své hranice a že proto není možné, aby všechny země
dosáhly životní úrovně, jíž se dnes těšíme. V zájmu důstojného přežití lidstva
od nás tato situace žádá zásadní proměnu životního stylu, drastickou změnu
našich ekonomických a sociálních priorit (...), novou orientaci našich
zájmů a výkonů, nové formy sebeuskrovnění, v jistém smyslu kolektivní askezi.
Dokážeme tu výzvu smířlivě přijmout? Tato situace se stává zatěžkávací zkouškou
morálních rezerv naší rozvinuté společnosti a jejího smyslu pro odpovědnost. Kdo
prosadí a kdo bude průběžně motivovat onu potřebnou změnu smýšlení a životní
praxe?“
Nikoli neomylně, ale nikoli libovolně
Synoda na to jasně odpověděla: morální síly ukryté v křesťanství. Po
třiceti letech se ptejme: Jsou to opravdu křesťané, kdo mají sílu odporovat
nárokům kultury novopohanské seberealizace a vysvobodit společnost z pasti
egoismu?
Sekulární svět namítne: Jaká domýšlivost! Podívejte se sami na
sebe! Čím se vy křesťané - uvážíme-li jen druhou desku Desatera - lišíte od
ostatních? Vždyť i svým veřejným míněním se „křesťanský svět“ dávno přizpůsobil
„mainstreamu“, ať jde o postoj k potratům, eutanazii, promiskuitě, manželské
nevěře...
Křesťané už nežijí jako za biblických časů. Jsou současníky,
tak to má být, nic lidského jim není cizí. I oni jsou hříšní, nikoli neomylní,
nýbrž stále chybující. Ale křtem přijali znamení postoje a životní cesty, které
není znamením libovůle. Jako občané nemusejí na rozdíl od řeholníků žít a
působit v „kontrastní společnosti“. Ale mají žít v kontrastu vůči mnohému, co je
v dnešní společnosti běžné. Ze svobodného následování Krista jim plyne nezbytí
vytvořit křesťanský způsob života i niternou kulturu, jíž dominuje právě
křesťanství. To bude zkouška, která ověří jejich schopnost obstát v budoucnu:
čili přesvědčivost a přitažlivost křesťanství v třetím tisíciletí. V tomto
ohledu jsme na tom stejně jako prvotní církev – i s našimi slabostmi a hříchy,
ale i s naší silou a dobrou vůlí. I náš čas je „osovým časem“, kdy se rozhoduje
o hodnotě křesťanské víry – nebo o tom, jaké hodnoty může znovu
nabýt.
Co znamená křesťansky dominantní kultura
Křesťansky inspirovaná niterná kultura... - To neznamená stát se bigotními
podivíny, kteří ve jménu jakéhosi neointegralismu předepisují všem oblastem
existence, jak mají fungovat. Křesťané, dítky světa a současně dítky Boží, mají
při vší své moudrosti, vnímavosti a chápavosti stát na půdě skutečnosti. Mají
však kráčet nikoli libovolnou, ale svou cestou. Směrnicí je jim Ježíš
Kristus, který je Cesta, Pravda a Život. Mají žít jinak: vědomě,
cílevědomě, sebevědomě, hledat s hledajícími - též skromně a ohleduplně,
milosrdně, ale i vzpřímeně a vyzývavě.
Například jde o vztahy mezi pohlavími.
Sexualita je velké téma dnešní kultury. Vlastně vytvořila dominantní kulturu
svého druhu. Zdá se, že křesťanům je trapně, mají-li v této oblasti přiznat
barvu a říci nahlas, co v křesťanském duchu prostě nejde, zejména není-li
nikdo z nás bez hříchu a nemůže osobivě hodit první kamenem. Nicméně: vztah,
věrnost, partnerství, láska, sex - to nejsou pouhé způsoby hry, v nichž se
křesťané smějí jednoduše přizpůsobit běžným zvyklostem.
V osvětě dorostu má
být proto zřetelně stanoveno, jaký způsob vztahu odpovídá křesťanskému životnímu
slohu, jak je třeba hodnotit manželství i osobní závaznost v pohlavním životě
(vzdor všem těžkostem a zklamáním). Má být řečeno, že existují vysoké, nikoli
však nedostupné křesťanské nároky, jimž se mají muž i žena po celý život snažit
dostát při vzájemném porozumění, odpovědnosti i touze.
Do výchovy a do práce
s mládeží se v posledních desetiletích vloudilo příliš mnoho nedbalosti. „U vás
však ať to tak není!...“ (Lk 22,26). Tato biblická výzva platí i dnes. Je i
náboženskou povinností vychovávat ke vztahu, ke schopnosti vztahu, k jeho
pevnosti, nikoli k zakřiknutosti, k prudérii. To ovšem neznamená připustit
pedagogicky „laisser faire“, libovůli. Naopak, vést ke spolehlivosti a důvěře
mezi partnery, jak se o to pokouší nejnovější dokument Kongregace pro nauku víry
o vzájemnosti mezi mužem a ženou.
Prozářeno Bohem: sex, profese,
den Páně
Křesťanský způsob života se projevuje i v obvyklé všední každodennosti,
soukromé i společenské. Křesťanský manažer se chová při odměňování podřízených
jinak než chamtivý šéf, který dnes vítězně ovládl veřejnou scénu. Každý si
zaslouží spravedlivou odměnu. Výkon je dobrý, pobídka též, žádné rovnostářství!
Kristus však vyzývá k evangelní chudobě, k sdílení tíže, ke skromnosti,
otevřenosti a spravedlnosti. To dnes znamená především rovnost šancí. Na místě
jsou i výzvy k jednoduchému, ba i ekologickému způsobu života. Křesťané mají
vytvářet charitativní přidanou hodnotu, která překračuje limity předepsané
daňovým zákonem. Také sociální závaznost vlastnictví ukládá křesťanům víc než
ústavní rétorika.
Jsme povoláni nikoli ke smrti, ale k věčnému životu. Nikoli
k pozemšťanskému šosáctví, ale k usilování o království nebeské. Jak
inspirativně působí reálný způsob života křesťanů na ty, kdo „nejsou daleko od
království Božího“? Jak posvěcujeme svou profesi jako povolání, nikoli
jako džob či byznys? Jak posvěcujeme své všední dny, volný čas?
Zda světíme neděli pravidelnou a aktivní účastí na eucharistii? Jak posvěcujeme
jméno Boží? A necháváme Boha, aby posvětil nás? Solidarizujeme se v modlitbě s
bratry a sestrami ve víře? Pomáháme sobě i jim pronikat z náboženské osamělosti
k radosti dítek Božích?
Při dostatečné bdělosti nelze přehlédnout jemné
nápovědi, které signalizují jistý rozdíl. Ignác z Loyoly je popisuje jako
hledání a nalézání Boha ve věcech. Věci jsou z tohoto světa, pravda, ale mohou
věřícímu zprostředkovat tušení Boží blízkosti. Není přece jedno, přežívá-li
člověk sekulárně, anebo žije-li svátostně, tj. vnímavě vůči Božímu prosvítání
časem a prostorem.
Také volný čas je časem Božím, nikoli jakousi bohaprázdnou
zónou. I v kultuře spotřeby - čili ve způsobu osobního konzumování i odříkání -
se zřetelně projevuje, který to duch určuje ducha našeho, čí jsme tedy dítky a k
jakému typu radosti ze života se při svém užívání materiálních a duchovních sil
cítíme povoláni.
Svoboda člověka, který se hlásí ke Kristu, neznamená
maloměšťácké ani velkoměstské pohodlí. Křesťané mají vydávat počet z naděje,
kterou chovají. Jestli v Kristovo zmrtvýchvstání a ve vzkříšení z mrtvých
věříme, nebo nevěříme - to je přece podstatný rozdíl.
Takto burcovala
Würzburská synoda: „Všechny naše iniciativy jsou poměřovány mírou naděje, k
níž jsme povoláni (Ef 4,4). Ta nepřichází z nevědomí a nemíří do neurčita.
Pramení v Kristu a svědčí i o nás, křesťanech přelomu 20. a 21. století, o našem
očekávání jeho nového příchodu. Znovu a znovu nás činí lidmi, kteří přes všechny
své dějinné zkušenosti a zápasy hledí mesiánskému Dni Páně
vstříc.“
Křesťanský způsob života tedy není jen tak ledajaký. Představuje
cosi jiného, zvláštního, odlišného a odlišujícího. Při vší univerzálnosti
kristovského dění neztrácejme toto jemné vědomí mezí. Křesťanství je přidanou
hodnotou, kterou si tento svět sám od sebe nemůže dát, přesto ji potřebuje jako
leitmotiv, jako duchovní kulturu, byť by se nad ní pohoršoval. „Aggiornamento“ -
ano, ale jako nárok a výzva. Křesťanská naděje není pouhým poskytováním. A
nečiní všechny a všechno stejným. Věřící křesťané jsou – jako v dobách prvotní
církve – snad přece jen trochu jiní.
Převzato z týdeníku Christ in der
Gegenwart 34, 22. 8. 2004 (autor je jeho šéfredaktorem). Některé mezititulky a
některá zdůraznění jsou redakční. Přeložil pp.
Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články
