26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na víčko vyryl tvář Krista...

31. 10. 2004

|
Tisk
|

Pocházíte z východních Čech, jak vzpomínáte na své dětství?

Vydání: 2004/9 Křesťanství a internet, 31.10.2004, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s Martinem F. Víchem, farářem ve starobylé Dobrši a Česticích
Naše rodina vlastnila chudé hospodářství, tři krávy a drůbež. Tatínek miloval přírodu a po návratu z války koupil na dluh kus lesa. Dluh jsme dlouhá léta spláceli. Sestra sloužila v rodinách v Litomyšli a já se začal učit ve Vysokém Mýtě ve Šplíchalově zahradnictví. Když jsem nosil věnce na pohřby nebo kytky na svatby, tak jsem vždy dostal nějakou korunu. Šetřil jsem si je. Vzpomínám, jak mi jednou sestra volala: 'Frantíku, prosím tě, nemáš nějakou korunu?' V peněžence jsem měl devět korun. Přijela pro ně na kole patnáct kilometrů do Mýta.
Chtěl jsem být knězem. Maminka mi řekla: 'Jak chceš studovat, když nemáme peníze?' Ale zahradničení mě bavilo. Po vyučení jsem šel jako příručí do Chocně. Šéf se věnoval polím a mně s učněm a pomocníkem svěřil zahradu. Každý týden jsme připravovali na choceňský trh zboží: zeleninu, sadbu a květiny. Paní Bezdíčková, maminka tehdejšího vicerektora římského Nepomucena, nám pravidelně nosila staré noviny na balení zeleninové sadby. A jednoho dne jsem v těch novinách objevil inzerát, že v Písku otevírají internát pro pozdní kněžská povolání, který vedou petrini pod vedením P. Antonína Kadaníka a P. Klementa Hurníka. Podmínky byly přijatelné, tak jsem tam vstoupil. Jenomže přišla doba válečná a povolání do rajchu. Východisko pro mě našel pan Beneš, majitel zahrady a květinové síně: 'Zažádej si o zahradnickou živnost! Povinné dodávky zeleniny pro Německo budu za tebe odvádět já.' Pěstovala se zelenina i pro náš internát.
Bylo nás svěceno dvanáct. Biskup Hlouch nám tehdy každému dal prostý kříž a pronesl: 'Čekají na vás krumpáče, lopaty, vidle... jděte statečně a s láskou za Kristem. On nesl těžký kříž, u něho čerpejte sílu!'
Přepadli nás jedné pozdní dubnové noci. Rychle jsme si museli spakovat pouze to nejnutnější. Na dvoře už stálo nákladní auto. Autobus směr Hejnice čekal kdesi za městem. Už jsem seděl se spolubratry na korbě, a najednou slyším: 'Vích ven!' Tiše se ve mně ozvalo: 'Co ode mě chtějí, Pane Bože!?' Jeden z estébáků, který mi později pomáhal, mi řekl: 'Máte dělnický původ, zůstanete zde, abyste uklidnil lidi, až přijdou ráno do kostela.' Byla to hrozná noc. Estébáci rabovali v každé místnosti, hledali peníze a starožitnosti. Knihy a doklady z knihovny házeli z okna na náklaďák...
To bylo 21. srpna 1953. Na večerní požehnání přišlo jako obvykle dost lidí, ale už jsem viděl, že vzadu je nějaký divný ruch. Pak jsem šel do zpovědnice. Čekali tam na mě chlapci Holečkovi, chystající se jít druhý den k prvnímu svatému přijímání, a nevěsta, která se měla vdávat. Sotva jsem otevřel dvířka, někdo mě uchopil za ruce, nasadil pouta a táhl mě ven. Následoval více jak čtyřiadvacetihodinový výslech. Soud se konal za půl roku. Hlavou skupiny byl určen P. Stanislav Sasina - souzeno nás bylo dvanáct. Vyfasoval jsem deset roků a ztrátu všeho majetku. Po vynesení rozsudku vstal Sasina a - i když se ho snažili umlčet - prohlásil: 'Raději bych přijal místo třiceti roků smrt, kdyby vás všechny propustili!' A stařičký kněz Jenda Sukdolů z Borovan silným hlasem citoval Ježíše z horské řeči: 'Radujte se a jásejte, když vás budou kvůli mně tupit a pronásledovat!' Dupot ani křik Jendův hlas nepřerušily. V mém bývalém působišti se o mně šířila zpráva: 'Měli jste faráře, který chtěl prokopat lipenskou přehradu a zaplavit celé Budějovice!'
Pankrácká věznice byla tehdy přeplněná. Přivedli mě na samotku již obsazenou. Po zamknutí dveří se mi její obyvatel představil jako generál Josef Pavel, interbrigadista ze Španělska. Za války byl v koncentráku, v únoru 48 vyzbrojoval milici a po boku Gottwaldově stál na Staromáku. Unikl ve stranických čistkách smrti, ale byl odsouzen. A oni si mysleli - tak teď se farář s bývalým prominentním komunistou poperou. A my se nakonec spřátelili. Já jsem se většinou tiše modlil a on vyprávěl. Jednou časně zrána stál u zamřížovaného zabíleného okénka a řekl: 'Pane Bože, proč já tu vlastně jsem?' A já na to: 'Josefe, ty se umíš modlit!' - 'Vždyť jsem neříkal žádný Otčenáš!?' - 'A myslíš, že já se modlím jen Otčenáš? Modlitba je rozhovor s Bohem a ty jsi se ho ptal! Já vím, proč tu jsem, a nedivím se ti, že se takhle ptáš, když jsi celý život pro komunismus žil a bojoval.' Z kriminálu se dostal v roce 1956. A po mém propuštění mi poslal svou adresu, kam bych mu mohl psát. Po Velikonocích nás rozdělili do transportů. Můj los padl na Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší. Těžilo se tam uhlí a uran...
Pracoval tam jako civil Standa Kovářů z Litomyšle a on mi tam tajně nosil balíčky od mé sestry. Předával je v jámě. V dolech osm set třicet metrů pod zemí nebylo třeba se bát bachařské návštěvy. Ti měli strach ze smrti, závalů, plynu... A my jsme si z doneseného balíčku udělali bohaté hody. Z čerstvých vajec, cukru a dalších dobrot jsem ušlehal sladkou pěnu, kterou jsem potom hostil všechny, které známá vůně vanilky, mandarinek a čokolády dovedla až na naše pracoviště k právě dostavěné podpěrné zdi. Dostal jsem tam přezdívku 'pěnový Martin'.
Důlní Týfa nás při sfárání varoval: 'Země je dnes v pohybu, buďte opatrní!' Dole jsme sloužili mši svatou. Kalich nahradila lžička, jako paténa sloužilo víčko od konzervy, na které nějaký mukl-umělec špičkou hřebíku vyryl tvář trpícího Krista. A svátostný Spasitel - po mši ukrytý do cigaretového papírku - se stával posilou pro všechny, kdo se nemohli mše účastnit. Pak jsme se s Františkem Babíčkem dali do práce na stavbě podpěrné zdi. Po odstřelených kamenech se vytvořila jáma, která nás patrně zachránila před smrtí. V té jsme byli přikrčeni, když pod tíhou klesajícího stropu dřevěné podpěrné sloupy pískaly jako varhany a ze stropu se uvolnily černé kamenné placky. Jedna z nich zasáhla i moji nohu. František ten balvan z mé nohy odvalil. Byli jsme osm set třicet metrů pod zemí a nad námi hřměly lámající se kameny. Modlili jsme se a dávali si vzájemně rozhřešení. V ruce jsem pevně svíral v papíru zabalenou Nejsvětější svátost. Lampy pomalu pohasínaly a nás zahalila děsivá tma. Asi kilometr od nás ležela na zemi vzduchová roura, na kterou jsme tlukotem zhaslé lampy dávali znamení, že ještě dýcháme. Nespali jsme. Hlad jsme necítili. Teprve nazítří večer jsme v otvorech mezi kameny uviděli pronikavé světlo hornických reflektorů. My jsme radostí tloukli lampami a bylo slyšet radostné výkřiky: 'Zdař Bůh! Zdař Bůh! Zdař Bůh!'
Na Tmavým dole jsem asi zachránil život právníkovi, evangelickému faráři Janu Rubíkovi. Ten každou noc posunoval vzduchové roury o jedno pole blíž k těžební stěně. Plazil se vždy kolem nás, u zdi odpočíval a často se občerstvil mojí cukrovou pěnou. Jednu noc jsme na něj po odstřelu marně čekali. Lezl jsem po břiše za ním nahoru. Našel jsem ho, lampa u něho svítila, ale on nejevil známky života. Táhl jsem ho uhelnou slojí na vzduch. Na plotnách jsem zavolal vietnamského lékaře a ten ho umělým dýcháním probral k životu. Jan Rubík mi pak věnoval svoji báseň 'Princezna Mirandolína a Martin'. Rád bych mu poděkoval, ale nemohu se o něm a o jeho rodině nic dozvědět. Prosím čtenáře o pomoc.
Půjčili mi civilní šaty, které jsem tam pak musel poštou vrátit. Auty nás rozváželi na různé zastávky, aby nás na jednom nádraží nenastupovalo příliš mnoho. Jenže na zastávkách a všude, kde se potkávaly vlaky, se ozýval jásot stovek amnestovaných vězňů. Do rodného Jiříkova jsem dorazil časně ráno. Byl krásný májový den. Když mi přišla otevřít ještě rozespalá sestra Anička, vykřikla: 'Frantíku!' a zapotácela se. Jen tak tak jsem ji zachytil. Dlouho se nemohla vzpamatovat. Usmívala se a plakala. Snažila se mi snést modré z nebe. Potom jsem ze sebe i na sobě vyhledával z vězení propašované papírky. Prošel jsem se rodnou vsí, zastavil se u kříže a došel až k lesu. Vzpomínal jsem a děkoval Bohu. Maminka se té chvíle nedočkala. Když byla ke konci mého věznění s Jirkou Charvátem na krátké návštěvě, nenápadně jsem se jí pokusil předat ručně vyrobené křížky. Bachař to však uviděl, praštil mě po ruce a táhl mě pryč s řevem: 'Takové svinstvo jim dáváte!' A maminku, když viděla, jak tam se mnou zacházejí, cestou ranila mrtvice. Byl jsem za to 'dole v jámě', na samotce a v noci jsem slyšel jasný, tichý maminčin hlas: 'Frantíku, Frantíku...' Až později jsem se dozvěděl, že maminka tu noc zemřela. Sestra žádala, abych mohl s dozorem na pohřeb, ale nedovolili to.
Posilnila ji, upevnila a obohatila. A nepamatuji se, že bych měl někdy nějaké pochyby nebo doby temna. Na Tmaváku byl se mnou řeholní spolubratr P. Dominik Javůrek. Byl často nemocný. Na Štědrý den jsem ho navštívil na 'marodce' v rohovém baráku. Vyšli jsme na nástupiště. Dřevěné baráky kolem dokola byly vyšperkovány dlouhými, v záři reflektorů se třpytícími rampouchy. Dominik mi vyprávěl, kolik vzácných dárků dostal od kamarádů. Byly to především kostky cukru, bonbon... Z jiného baráku vyšla skupina, kterou vedl československý farář. Do ticha noci, od baráku k baráku, zpívali koledy. Z lesa, vysoko nad vězením, nějací odvážlivci zatroubili: 'Tichá noc, přesvatá...' Dominik mi tehdy řekl: 'Martine, kdyby mě teď chtěli pustit na svobodu, asi bych nešel. Tak opravdové Vánoce bych ani doma nezažil.' Při ranním nástupu všech vězňů se lágrem ozval ostrý rozkaz 'Kulhavého ďábla': 'Ty rampouchy musí ze střech zmizet. Na zemi rozdupat na kousky!' Byl Boží hod vánoční 1954.
Propustili mě na amnestii v roce 1960. V Litomyšli jsem hledal zaměstnání jako zahradník. Měl jsem hned několik míst, ale nikde mě nesměli přijmout. Navíc jsem neměl legitimaci. Tak jsem jel do Budějovic, aby mi na policii vystavili novou občanku. A teď mi tam jeden z policistů položil otázku: 'Nevyčítá vám někdo, že jste byl zavřený?' Odpověděl jsem: 'Jsem vyučený zahradník, k čemuž mě nesměli pustit, jen do stavebnictví, a to jsem nemohl pro nemocnou nohu přijmout.' - 'A chcete pracovat v zahradnictví?' Sehnal mi místo u Komunálních služeb, do zahradnictví. A protože jsem to měl s nohou stále horší, lékař mi doporučil, abych si hledal jiné zaměstnání. A tak jsem napsal žádost do duchovní správy. Rok jsem čekal, marně. A tak jsem napsal svému spoluvězni Josefu Pavlovi, který se mezitím stal ministrem vnitra. Během několika týdnů jsem měl dekret do duchovní správy. Kapitulní vikář P. Titman rozhodl: 'Za trest ho dáme na Dobrš!'
Mládí prožil jako sirotek u sestřiček v pyšelském sirotčinci, kde se mnoho dobrého naučil. Chtěl být knězem, začal v Písku u petrinů, ale na konci války onemocněl sklerózou multiplex, která ho na nohou ochrnulého připoutala na lůžko. Na Dobrš se dostal se mnou a tetou Kateřinou. Neuměl zahálet. Střídal lůžko s invalidním vozíkem, opisoval matriky, dělal účetnictví, v kuchyni měl 'frutu' - zavařoval a pletl svetry pro celou farnost a okolí. Upletl jich na osm set! Studoval pod vedením P. Petra Ondoka. Byl tajně vysvěcen na kněze a denně sloužil mši. Když se pak krvavé proleženiny objevily i na loktech, o které se na posteli opíral při pletení svetrů, musel této práce nechat. Jiří zemřel v roce 1984 ve věku šestapadesáti let. Po smrti jsem ho v tíživé situaci poprosil o pomoc, když mě tu sužovali estébáci. Pomohl až mimořádně.
Nadšený pro Krista! Je třeba využít dané svobody! Nespat a sloužit lidem. A být skromný.
Rozhovor připravil Miloš Doležal
P. Martin František VÍCH
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou