Vydání: 2022/5 Papež nově ustanovil katechety, 25.1.2022

Co ten nám bude říkat o znalosti vůle Hospodina, Boha Izraele, když naše děcka si s ním hrávala na stejné návsi a tesal nám krov i nábytek do baráku! Asi tak nějak vypadal spravedlivý hněv nad „skandálním“ kázáním, kdy místo tradicí ověřeného výkladu předloženého textu uslyšeli od svého tesaře „rouhání“ proti věčně platné a neomylné doktríně. Karel Čapek tento zlostný postoj Ježíšových posluchačů glosuje v povídce Benchaban (Kniha apokryfů) takto: „…to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu!“

Ježíš v synagoze.

Ano, to je opravdu k smíchu, když úděl božského vanutí narazí na malost našich malých světů, na naše lidské představy. Tyto směšné postoje se však často mění v dramata vyúsťující někdy v trapné komedie, častěji však bohužel i v trpké tragédie. Jsou to všechny ty staleté, dnes již tisícileté, boje rozličných náboženských fanatiků s proroky – mluvčími, končícími tu na kříži, tu na hranici, tu v zapomnění. Jejich úkol je však přes všechny doby stále stejný, totiž hlásání faktu, že „Bůh (pokud to má být opravdu On) je vždy větší“: Bůh větší nežli naše představy o něm, jakkoliv pochopitelně vždy nějaké musíme mít. Ježíš je nikoliv první a zdaleka ne poslední, kdo je za tuto svou misi hnán ze své rodiny, domoviny a nakonec dovlečen až na popraviště, protože lidská malost nic „většího“, nežli vyhnat a ničit to, co neodpovídá malým představám, neumí. Ovšem to jde pouze do doby, než se člověk nechá proroctvím „zasáhnout“ a sám se pak stane prorokem.
Dějiny lidských životů, vašeho i mého, jsou plné proroků. Naším společným problémem (problémy jsou od toho, aby se řešily) je však to, že je často nevidíme či přehlížíme. Proto je tak důležité všimnout si v dnešních biblických textech i „Velepísně lásky“, ve které Pavel upozorňuje, že láska je cesta – tedy úkol, na kterém je třeba pracovat a o dar lásky také usilovat: nenadýmat se… radovat se… a také nezoufat, když nám, pokud budeme postaveni do jakékoliv prorocké role, bude vykazován úděl Golgoty. Jeremiáš dnes důrazně upozorňuje, že pokud se začneme o sebe v prorocké roli bát, Bůh nás zbaví odvahy! Ne proto, že by byl škodolibý či naštvaný, že se bojíme. To my sami si v případě přílišného strachu o sebe a své prorocké zdraví ublížíme svou nedůvěrou. Protože kdo se bojí bolesti své Golgoty, vzdaluje se zároveň i od svého „prázdného hrobu“.