HOMILIE: Toužíme umět důvěřovat
Vydání: 2022/32 Papež na cestách uzdravení a smíření, 2.8.2022
„Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11, 1). Víra neznamená stále vidět, kudy kam. Víra má co do činění s důvěrou. A důvěra mi přijde jako čím dál důležitější věc, zvláště pro dnešní dobu. Na důvěře závisí, jak spolu lidé jednají, na důvěře stále více záleží v anonymním prostředí. Tam, kde jeden druhého neznáme, se našimi majáky stávají ti, kterým můžeme důvěřovat. Bez důvěry v druhého se leccos hroutí a možná jsme si už tolik navykli na věci na jedno použití, že nemáme problém druhého pustit k vodě. Je to dobře?
Měl Abrahám důvěru v Boha? Bůh mu již dříve slíbil, že jemu a Sáře dá potomstvo tak početné, jako jsou hvězdy na nebi a písek na mořském břehu. Co se Abrahámovi honilo hlavou, když po něm Bůh požadoval milovaného syna? Abrahám neměl jasno. Jeho víra začínala tam, kde končila veškerá legrace. Důvěra znamená, že vím, že na toho druhého je spolehnutí, že ten druhý pro mě chce něco dobrého, že splní své slovo. Důvěra občas znamená zariskovat a spolehnout se na druhého. Abrahám se naučil spoléhat na Boží slovo. Důvěřoval mu.
Pochybnosti vždycky přicházejí. Nikdy nevíme, co nás čeká. Ale na zemi stále zůstáváme cizinci a přistěhovalci a toužíme po někom, komu důvěřovat. Toužíme po tom, abychom byli schopni důvěřovat. A někdy nás dokonce napadá, že radši než takhle věřit, to radši nevěřit a procházet životem, jako by Boha a milujících lidí kolem nás nebylo. To je ta chvíle, kdy se k víře a důvěře vrátit! Otevřít svá srdce před Bohem a prosit o tuhle důvěru.
Kdosi vyprávěl, že se v Kalkatě setkal s Matkou Terezou. Jak to dělávala, zeptala se: „A co pro vás mohu udělat?“ – „Modlete se, abych dobře viděl, co mám dělat.“ Ona na to: „Ne.“ – „A proč ne?“ – „Člověk musí nechat život běžet a nedržet se toho, že musí vědět, jak všechno bude.“ Jenže neměla Matka Tereza pokaždé jasno v tom, co dělala? Sama odpověděla se smíchem: „Nikdy jsem přesně nevěděla, co dělat. Vždycky jsem jen důvěřovala. Můžu se modlit, abyste důvěřoval,“ nabídla.
Někdy si představujeme víru jako něco, co usnadňuje celou tu naši zmatenost, něco, co ohlušuje bolest, něco, co nám dá zcela jasně vědět, co máme dělat. Naše víra nám ale nepřinese to, že tady na zemi budeme mít jasno. Naše víra nás nezbaví našich běsů. Naše víra nezažene různý chaos, ani se nám nestane berličkou, abychom to tady nějak přežili.
Ale společně se svědky víry můžeme i dnes v doufání a s důvěrou šeptnout: „Do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Tak to dělali Abrahám, Sára, Matka Tereza a další – „umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci“ (Žid 11, 13).
P. DAVID VOPŘADA, kanovník-penitenciář Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
Sdílet článek na:
