Vydání: 2021/2 Tři králové přicházejí online, 5.1.2021

Evangelium je nejprve svědectvím toho, co se jedinečně stalo, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi, a pak vzorem a obrazem toho, co se má dít stále. Jak Kristus chce stále nově přicházet k nám, rodit se v našem životě a působit v něm. O tom by měla být naše četba Písma, o tom měla být i naše vánoční rozjímání.
Dnes máme před sebou svědectví o Ježíšově křtu. Touto událostí končí jeho skrytý život v Nazaretě a začíná jeho veřejné působení. Dnešním svátkem končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.
Svatý Marek o události Kristova křtu svědčí ze všech evangelistů nejprostším způsobem. Je to jen pár slov, zato je v nich obsaženo vše. Jan připravuje lid kajícím křtem vodou na vystoupení Mesiáše, ukáže na něj, pokřtí ho, otevře se nebe a zjeví se Boží trojice. Kdybychom svědectví o Křtitelově vystoupení v Markově podání četli celé, a ne až od poloviny šestého verše, jak nám je nabídla dnešní liturgie, slyšeli bychom, jak k Janovi přicházeli na poušť mnozí z Galileje i z okolí Jeruzaléma, vyznávali své hříchy a nechávali se jím pokřtít. Právě k nim se připojil Kristus.
Celá událost je především obrazem našeho křtu. Pán Ježíš nepotřeboval být pokřtěn, jako Boží Syn nám byl podobný ve všem kromě hříchu. My jsme však potřebovali, aby byl pokřtěn, neboť tím byl ustanoven jedinečný způsob, jak se my lidé můžeme více stávat Božími dětmi, více Kristu podobnými, jak nám mohou být odpouštěny hříchy: svátostí křtu. Ta je pak vodou vytrysklou z Kristova boku na kříži, ten je ovšem už jedinečně předznamenaný v jeho křtu: ponoření do vody ukazuje na Kristovu smrt, vynoření z ní na zmrtvýchvstání a hlas z nebe na jeho božství.
Kristův křest je tak prototypem, jak chce Boží Syn stále přicházet do života lidí. Svátost křtu je začátkem Kristova jedinečného působení v životě člověka, podobně jako křest v Jordánu stál na začátku jeho veřejného působení na zemi.
Dnešní evangelní svědectví je tak nejprve pozváním pro ty, kteří nejsou pokřtěni, aby se nebáli přijít. I jim mohou být křtem odpuštěny hříchy, otevře se nad nimi nebe, ozve se Boží hlas: „toto je můj milovaný syn, toto je má milovaná dcera,“ a Boží síla k víře, naději a lásce začne v jejich životě jasněji působit. Je ale pozváním i pro nás pro všechny, už dávno pokřtěné. Především k tomu, aby náš život byl skutečně křesťanský, ze křtu vycházející; aby náš vztah s Pánem Ježíšem opravdu určoval, sytil a provoňoval vše, co jsme a co činíme, celé naše pozemské působení. Je i pozváním k obnově křestní milosti ve svátosti smíření, kterou už staří církevní otcové nazvali výmluvně „pracným křtem“.
Je třeba si jen přiznat, že i my patříme do zástupu hříšníků potřebujících Boží pomoc, do zástupu, k němuž se pro nás nestyděl připojit ani sám Boží Syn. To stojí na začátku jakékoli naší proměny, všeho Kristova působení v nás.