Vydání: 2021/12 Mše i zvony za oběti viru, 16.3.2021

Jeremiáš babylonské vyhnance i Pán Ježíš apoštoly (a pohany) v dnešních čteních vyzývají k trpělivosti. „Blíží se dni, …kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu.“ „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Proč Bůh čeká? Vždyť už máme (alespoň nějaké) kající smýšlení a dokonalí stejně nebudeme! Jaké má důvody k odkládání?
Podívejme se na ono teologické „už a ještě ne“ ze třech úhlů. Prvním je náš vlastní vývoj. Všichni víme, že leccos není tak jednoduché, jak se nám před lety zdálo. Pravděpodobně jsme dříve byli radikálnější, rychlejší, měli jsme více sil a možná naopak méně pochopení pro druhé. Zkušenost, jíž nelze dosáhnout jinak než časem, nám většinou rozšířila obzory (pokud jsme se neuzavřeli do ulity). Vidíme více souvislostí, naše úsilí a cíle jsou s léty snad přece jen hlubší. Získat odpuštění po určité době zrání znamená více si ho uvědomovat a cenit.
Druhým úhlem je Boží působení v čase. Uveďme příklad. Budeme-li ve vězení, může Bůh „dopustit“, že budeme propuštěni hned – třeba do revoluce, kde vzápětí přijdeme o život. Nebo může počkat na následnou diktaturu – a nechat nás v útlaku přijít o ideály. Anebo nám může připravit cestu na svobodu do prostředí, kde se budeme moci rozvíjet a nést plody, i když takové podmínky ve společnosti nastanou až za delší dobu. Jde jen o příklad, skutečnost samozřejmě může být jiná (někdy dokonce opačná). Druhým úhlem pohledu mám na mysli, že Bůh využívá čas, aby v něm sám něčeho mezi lidmi a s lidmi kolem nás dosáhl. V dnešních biblických úryvcích to znamenalo, že perský král Kýros nejdříve musí porazit Novobabylonskou říši, aby mohl pustit vyhnance domů, a že Pán Ježíš nejdříve musel porazit smrt, aby se teprve tím v plnosti zjevilo jeho mesiánství.
Třetí aspekt se pak týká přítomné chvíle. Je dítě ošizeno, když si jako malé musí hrát a nemůže hned samostatně obchodovat na burze? Má si dospívající naříkat, že ještě nemůže vychovávat vlastní děti, a čerstvý dospělý lkát, že se mu prozatím odpírá radost z vnoučat? Přítomná chvíle má smysl nejen vzhledem k budoucnosti, ale i sama o sobě. Je pro mě Božím darem, stejně jako jsem v ní já sám darem druhým i sobě. Babylon nebyl jen křížem, stejně jako tři roky, které apoštolové prožili v těsné blízkosti Pána, nebyly jen „navíc“. Zaslíbení proměňuje současnost, nečiní ji však zbytečnou.
Co s přítomnou chvílí? Velikonoce tu ještě nejsou, konec covidu-19 (zatím) také ne. Přesto máme Kristovo slovo, že život vyhraje. Jak je pro mě současnost darem, jak jsem já darem naděje druhým?