HOMILIE: Jsme jedna rodina milovaných dětí Božích

Vydání: 2020/44 Biskupové: Nebojte se!, 27.10.2020

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem při svém kněžském svěcení ležel v prostraci tváří k zemi a katedrálou zněl zpěv litanie ke všem svatým: „Svatá Maria, … svatý Jene Křtiteli, … svatý Josefe, … orodujte za nás.“ Vzduch byl téměř hmatatelně prosycen přítomností tohoto početného a neviditelného zástupu svědků víry. Víc než kdy předtím jsem si uvědomil hloubku a útěšnost onoho tajemství naší víry, jímž je „společenství svatých“. Věděl jsem, že jsou zde, po mém boku, moji otcové a matky, bratři a sestry, jedním slovem: moji vzácní přátelé v nebi. Společně s mnoha vzájemně se proplétajícími hlasy radostně chválili Beránka, který je svou krví vykoupil. A plni naděje se přimlouvali za to přerostlé nedochůdče na zemi, chvějící se strachem, které už je svaté, protože se ve křtu stalo dítětem Božím, ale stále ještě svaté není, protože má zoufale dlouhé vedení, co se Božích věcí týče.

Každý z nich byl za svého pozemského života jiný, jedinečný a dokázal uskutečnit svou originální podobu svatosti. Jedni žili životem obyčejným a skrytým, jména druhých si zase už po staletí připomíná celý svět. Někteří byli stydliví introverti, jiní halasní vůdci celých národů. Mnozí z nich svým blízkým někdy pěkně lezli na nervy – jako vy nebo já. Přes svou odlišnost měli ale jedno společné: všichni měli ducha chudých, protože se Bohem nechali milovat. Byli obdařeni srdcem tichým a čistým, schopným objevit v druhých pravou krásu. Dokázali se k nim sklonit v prostých gestech milosrdenství a znovu je pozvednout k pravé důstojnosti členů široké lidské rodiny. Stáli pevně nohama na zemi a žíznili po nebi. Hledali ve všem, co konali, Boží tvář, a když se zatoulali, nechali se Bohem nalézt.

Když stojím u oltáře, připomínám si, že jsou zde se mnou. Nebe a země se políbily, věčnost se prolomila do času. Jsme jedna rodina vykoupených a milovaných dětí Božích, jako bychom spolu slavili jedinou liturgii. Modlitby svatých podpírají mé paže. Jejich přímluvami je protkán osobní příběh každého z nás i celá široká osnova dějin.

Toužím, až jednou zemřu, pohlédnout jim do tváře. S upřímnou vděčností poděkovat. Zjistit, jakou barvu mají oči Mariiny. Poplácat Josefa po rameni. Pozdravit všechny ty francouzské karmelitky, které tajně miluju, protože jsou tak krásné a protože se nikdy za mne nepřestaly modlit. A zajdu na kus řeči za apoštolem Janem, za Augustinem, Tomášem Akvinským a Karlem Boromejským. A všech se zeptám, jak to doopravdy bylo. A jaké je to teď. Těším se. Moc se těším. A vy?

P. KAREL SKOČOVSKÝ, kaplan ze Zábřehu

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 48 24. – 30. listopadu 2020

Začíná advent: Připravte cestu Páně

Do čtyřtýdenní přípravy na Vánoce vstupujeme letos s koronavirovou pandemií, ale také s výzvou českých a moravských biskupů k modlitbě, postu a almužně.

celý článek


Láska a radost zůstanou

„Co bude po smrti?“ – „Na to nemysli!“ – „Kam směřuje svět, ve kterém žijeme, jak skončí?“ – „Na to nemysli!“ Tak může dnes často vypadat rozhovor o…

celý článek


Přijde, ať chceme, nebo nechceme

Jednou z typických nemocí dneška je nespavost, insomnie. Dokonce existuje „spánková prokrastinace“, tedy patologické odsouvání spánku, s nímž souvisí jako důsledek…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay