Vydání: 2020/18 Na mši svatou jen s patnácti lidmi, 28.4.2020

V dnešním evangeliu mluví Pán Ježíš tak trochu v hádankách a není úplně snadné jej pochopit. To i proto, že jsme přece jen lidé západní kultury. A prostředí, v němž se Ježíš pohyboval během svého pozemského života, je nám svým způsobem vzdálené. Ale to jsou běžné „obtíže“, s nimiž se při četbě Písma setkáváme, a musíme vyvinout určité úsilí, abychom pochopili. Co však získáváme, je natolik vzácné, že to za námahu stojí. Snad by se to dalo přirovnat k úsilí při louskání ořechů – tvrdá slupka, ale jádro stojí za to.
Už obraz „pastýř a ovce“ nám není zcela blízký. Modernímu člověku se asi moc nelíbí, že by měl být ovcí, kterou někdo někam žene či vede. Ale v prostředí, kde žil Ježíš, to byl obraz mimořádně krásný a plný naděje. A necháme-li stranou ony negativní pocity, můžeme v něm tu krásu a hloubku najít i my.
Jde o prastarý obraz. Zvláštní vztah, který je mezi stádem a pastýřem, je obrazem vztahu mezi králem a lidem, stejně jako mezi Bohem a jeho věrnými. Vždyť Bůh sám je v žalmech a u proroků označován jako pastýř. Život ovcí závisí na jejich pastýři. Bez něj jsou vydány všanc šelmám a lupičům, nemají nikoho, kdo by je vodil na pastvu a k vodě, kdo by je chránil. Ovce jsou Boží lid, tradičně označovaný jako „jeho stádce“. Zkusme se zahledět na několik detailů této obrazné řeči.
„Kdo vchází dveřmi, je pastýř ovcí.“ Pastýř, na rozdíl od zlodějů a lupičů, vchází dveřmi, protože je doma. Proti tehdejším vůdcům vyvoleného národa se Ježíš staví jako legitimní a jediný pastýř. Jeho dílo spočívá v tom, že dává vidět realitu. Ukazuje jim i nám, jak falešné jsou životní vzory, které mnozí slepě následují.
„Volá své ovce jménem.“ Pro zloděje a lupiče nemají oběti ani tvář, ani jméno, je to anonymní masa, kterou je třeba ujařmit a obrat. Pro pastýře má ale každá ovce své jméno: každou z nich volá jménem ve vztahu osobního přátelství.
„Ježíš proto řekl znovu: Já jsem dveře k ovcím.“ Ježíš ukazuje sebe jako dveře spásy, protože je skutečným pastýřem. On je jedinou branou spojující zemi a nebe.
Všichni nějakým způsobem ovlivňujeme druhé, zvláště rodiče své děti, ale i učitelé, kněží. Každý člověk je na prvním místě dítě Boží – Bůh stvořil jeho duši, a proto patří Bohu. Jestliže tedy dětem nebo lidem nám svěřeným nebo vůbec těm, které ovlivňujeme příkladem svého života, ukazujeme cestu k Bohu, pak se podílíme na službě, kterou pro lidi koná Ježíš, dobrý Pastýř. Pak vcházíme dveřmi, kterými je on, pomáháme jim znát Otce. Kdo je však od Boha odvádí, kdo se stává překážkou, aby mohli poznat Boží lásku a věčný cíl – ten je Bohu krade a loupí. Udělejme tedy vše pro to, abychom byli dveřmi jako Ježíš. Abychom dokázali nám svěřené (zvláště rodiče své děti) ochránit před zloději a lupiči moderního, technického a virtuálního světa a aby Ježíš, Pastýř i Beránek, jim zároveň skrze nás mohl ukazovat cestu k plnosti života.