Vydání: 2020/38 Lesná se raduje z nového chrámu, 15.9.2020

Druhé čtení přibližuje okamžik, kdy se sv. Pavel nachází v domácím vězení v Římě a čeká na soud, jehož výsledek je nejistý. Křesťané z církevní obce ve Filipách byli zřejmě znepokojeni, jak budou misie za těchto okolností pokračovat. Ale apoštol svědčí o tom, jak právě teď Duch Svatý mocně vane: „Rád bych, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia, takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista, a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží“ (Flp 1,12-14).
Nežije v iluzi. Ví, že situace v prvotní církvi není ideální: nekáže se jen s dobrým úmyslem, ale také se závistí, s řevnivostí, s nečistými úmysly (v. 15-18). Nenechá se tím přivést k malomyslnosti: (v. 18) „Co na tom!“ Raduje se z toho, že se jakýmkoli způsobem zvěstuje Kristus Ježíš. Velkou oporou mu jsou modlitby křesťanů. Těší se z křesťanů, kteří žijí svůj život s Bohem naplno. Pokoj v srdci mu přináší i to, že má čisté svědomí. Žije v jistotě, že se Bůh na něm oslaví, buď v životě, nebo ve smrti.
Pro mnohé by to byla krizová situace. Sv. Pavel prožívá sice nejistou budoucnost, ale zároveň jistou radost. Jedná se o existenciální, nadpřirozenou radost, která je plodem Ducha Svatého, a není tudíž závislá na konkrétních okolnostech pozemského života. Jak získat tuto existenciální radost? Tím, že moje „duchovní podnikání“ nebude postaveno na lidské, nýbrž na Boží ekonomice. Je to pavlovské životní motto: pro mě život je Kristus a smrt ziskem (Flp 1,21). Může nám být výmluvným svědectvím o životě člověka, který uvěřil, že Pán skutečně z mrtvých vstal, s ním trpí, ponořil se do jeho smrti a vstal k novému životu. V Pavlově životě to nejsou jen zbožné fráze, nýbrž stává se to jeho životním mottem: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,19-20). A cokoliv mu bylo dříve ziskem, pro Krista odepsal jako ztrátu (Flp 3,7-12). Jak to? Protože v Ježíši objevil onu drahocennou perlu, za kterou byl ochoten dát vše, co měl. Všechno ostatní pak pokládá za ztrátu, neboť to, že poznal Ježíše, svého Pána, to, co díky Ježíši získal, je mu nade vše. Už přestal mít strach z utrpení a smrti. To mu v kombinaci s jistotou naděje zmrtvýchvstání přináší existenciální radost. S touto radostí pak běží Pánu vstříc, aby se zmocnil dokonalosti, protože se ho zmocnil sám Kristus. Zmocnil se ho a dal mu ochutnat budoucí slávu (Flp 3,12). Je to i pro nás atraktivní životní motto?