HOMILIE: Elizeova nezištnost ukázala na původce zázraku

Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019

První čtení z této neděle nás svým dějem přenáší do 9. stol. př. Kr. Židovský a aramejský národ žily tou dobou v míru, a tak se aramejský vojevůdce Náman, stižený strašlivým malomocenstvím, může pokojně vydat do Izraele. Doslechl se, že v Samaří má žít nějaký prorok. Nejprve navštíví izraelského krále, pak se vydá za Elizeem. Ten ho ale, narozdíl od krále, ani nepřijme a jen mu vzkáže, aby se sedmkrát omyl v Jordánu, pak že bude zdráv. Náman se zdráhá, zdá se mu to příliš banální, nakonec to ale – a zde začíná dnešní první čtení – na naléhání své družiny učiní. A je uzdraven. Vyhledá Elizea, chce se mu bohatě odměnit, ale prorok odmítá: „Jako že živ je Hospodin, nic si nevezmu.“ Pak se stane nevídaná věc: pohanský vojevůdce, který mohl své uzdravení nejspíš připisovat magickým schopnostem izraelského proroka, možná uzdravující moci řeky, se najednou sklání před Hospodinem, Bohem Elizeovým, a zavazuje se, že už nikdy nebude obětovat jiným bohům než Hospodinu (a že nanejvýš jen jako králův doprovod vstoupí do chrámu boha Rimóna). Náman zkrátka uvěří v pravého Boha, a to, zdá se, ne až tak kvůli uzdravení, ale spíše pro nezištnost Elizeovu. To ona dokázala ukázat na původce zázraku, na Boha. A Náman se tím směrem „podíval“ a Boha „spatřil“.

Nezištnost je projevem lásky. Absolutně nezištný je Bůh. Lidská nezištnost, dávání a pomáhání „jen tak“, bez nároku na odměnu či potlesk, je Boží podobou v člověku, a tudíž na Boha ukazuje. Proto by měla být vlastní těm, kterým bylo dáno v Boha křesťansky uvěřit. Nezištnost je důsledkem poznání, že vše, co jsme a co máme, jsme v posledku dostali od Boha, a to jen jako svěřené, abychom vším prospívali k dobru druhých. O vše, co máme, se máme nezištně dělit, protože máme milovat. A to vždy ukazuje na Boha. Ale jak dospět k takovéto nezištnosti, když i ona, jako vše ostatní dobré v nás, musí být darem Boží milosti? K tomu nám může pomoci dnešní úryvek z evangelia, respektive onen jediný malomocný, který přišel Pánu Ježíšovi za své uzdravení poděkovat. Jako jediný vzal vážně nesamozřejmost svého uzdravení, vrátil se, našel Ježíše, velebil ho a padl před ním k nohám. Teprve v tu chvíli v Krista také opravdu uvěřil: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila,“ mu říká sám Ježíš. Je to totiž teprve schopnost poděkovat Bohu za vše, co od něj dostáváme, která nám dává vidět Boha, dárce, a která zároveň může otevřít naše vlastní srdce, abychom byli proměněni k Bohu podobné nezištnosti. Člověk, který umí Bohu za vše pokorně děkovat, má tak naději, že děkováním a velebením Krista se i v jeho srdci něco pohne směrem k nezištnosti.

P. JAN HOUKAL

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 15 7. – 13. dubna 2020

Biskupové: zapalte svíčku

Jako symbol sobotní velikonoční vigilie zapalme svíčku v okně – vyzývají biskupové. Zvou také ke konkrétní podpoře potřebných ve sbírce Charity ČR „Na vlně pomoci…

celý článek


Pokus o umlčení řeholí

V polovině dubna si připomínáme 70. výročí od akce K, kterou komunistický režim na desetiletí zásadně omezil řeholní život v Československu. Dvě vlny tohoto tažení…

celý článek


Srdce mě táhne ke studentům

Po čtyřech letech k 31. březnu skončil jako rektor Jihočeské univerzity TOMÁŠ MACHULA (48), bývalý děkan teologické fakulty. Jak prožíval uplynulé období, čemu se bude…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay