Zříci se všeho rozhodně neznamená stát se žebrákem
Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 28.3.2006, Autor: Jaroslav Brož
Co znamenají Ježíšova slova „Nikdo z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,33)? Nepředpokládám, že bych se měl stát žebrákem. Co tedy znamená „zříci se všeho, co mám“? K. R., brněnská diecéze
Ježíš těmito slovy stanoví jednu z podmínek, za nichž se člověk může stát jeho učedníkem. Obdobně (Lk 14,26) požaduje klást členy své rodiny a sebe sama až na druhé místo (doslova „nenávidět“) a v následujícím verši žádá nést kříž a jít za ním. Tyto podmínky jsou formulovány stručně jako životní program, a proto jejich uplatnění v životě může mít různé podoby - podle okolností, v nichž člověk žije.
SVOBODA SRDCE
Nejprve je třeba vyloučit jejich fundamentalisticky doslovné vnější dodržování. Ježíš nás v evangeliu učí, že nový život založený na obrácení vychází z proměny srdce, jež s sebou nese osvobození od těch přirozených sklonů, které mohou člověka snadno uvést do závislosti. Příklady takových závislostí Ježíš uvádí ve stejné kapitole na postavách tří lidí, kteří byli pozváni na velkou hostinu, představující společenství v Božím království (Lk 14,18-20). Takovému pozvání dá přednost především ten, kdo není vnitřně spoután skutečnostmi, jinak pro život nezbytnými a dobrými (pole, pět párů býků, manželství). Pokud je ale člověk ve svém hodnotovém žebříčku staví před Ježíše a jeho evangelium, je na nich závislý, a místo dobrého životního prostředku se pro něj stávají překážkou. Apoštol Pavel dokonce v lásce k penězům vidí „kořen všeho zla“ (1Tim 6,10).
V PÍSMU NAJDEME VZORY
Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů obsahují četná varování před zaslepeností majetkem (boháč, který si chce nadměrnou úrodou zajistit bezstarostnou budoucnost, nebo bohatý člověk, přehlížející bídu Lazara ležícího u jeho dveří), ale obsahují i hodně kladných vzorů a podnětů, jak se správně „zříci toho, co člověk má“. Zámožné galilejské ženy ze svého majetku podporují Ježíšovu misii (Lk 8,3), obrácený Zacheus otvírá své srdce pro ty, které poškodil, a pro chudé (Lk 19,8). První křesťanské společenství v Jeruzalémě žilo v hospodářské rovnováze, takže „nikdo u nich nežil v nouzi“ (Sk 4,34). Evangelní svobody v užívání majetku tedy nejsnáze nabýváme, když jím projevujeme lásku k bližnímu. Ale ani tady nejde o to, abychom bez rozlišování „rozdali vše, co máme“ (srov. 1Kor 13,3). Apoštol Pavel sice vyzývá korintské křesťany ke štědrosti, aby podpořili chudou komunitu v Jeruzalémě, realisticky však připomíná: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání“ (2Kor 8,13). Žebráctví tedy není křesťanský ideál. MÍT
DOSTATEČNÝ ODSTUP
Ježíšův požadavek zříci se všeho, co máme, lze formulovat pozitivně takto: Hlavním motivem a měřítkem prostoty křesťanského života je „milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, se pro vás stal chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2Kor 8,9). Touha být co nejvíc podobný Ježíši s sebou pak přináší dostatečný odstup od věcí tohoto světa, takže jich užíváme, jako bychom jich neužívali (srov. 1Kor 7,31). Duchovně plodnou se tato chudoba stává tehdy, když nám svěřené věci užíváme ke službě lásky.
