V kostele jako v parku?
Vydání: 2017/12 Odešel za nejkrásnějším Králem, 21.3.2017, Autor: Zdeněk Jančařík
Příloha: Perspektivy 12
Mám velmi rád nedělní liturgii, zdá se mi důstojnou oslavou Boha a jeho moci. Mrzí mě ale, když vidím, že se lidé u nás v kostele chovají jako někde v parku, někdy si povídají, krmí děti atd. Nepřipravují se tak o duchovní prožitek, nebo dokonce neurážejí svým nezájmem Boha?
Jestli dovolíte, odpovím žánrovým obrázkem. Otec Bohumil měl v noci těžké sny. Včera po večerní za ním přišly tři farnice, Zdrávaskrálovna, Hvězda Mořská a Pomocnice Ustavičná. Co „přišly“, doslova se na něho vrhly a celé rozzuřené tvrdily, že do jeho kostela už chodit nebudou, protože to tam po nedělní hrubé mši vypadá jako na zelném trhu: lidi se baví, vykládají si, co se stalo doma a co v práci, někteří dokonce uzavírají obchody nebo sázky.
Pomocnice dokonce viděla kohosi žvýkat a Hvězda zase jednoho kluka hrát na mobilu při mši nějakou střílečku. Zdrávaskrálovna nakonec prohlásila, že to takhle už dál nepůjde – buď budou muset vyměnit faráře, nebo kostel. Otec Bohumil chtěl uštěpačně navrhnout, že by ty tři grácie mohly vyměnit všechny lidi, co k nám chodí, nebo chodit do kostela na nějakou tichou večerní bohoslužbu samy. Pak si to ale rozmyslel, protože všechny tři mají silný hlas ve farní radě a taky v radě ekonomické. Slíbil jim nápravu, dal jim požehnání, doma na faře sundal propocenou kleriku a kolárek, navlékl si tepláky a s chutí se pustil do snídaně, kterou mu s láskou připravila farní kuchařka. Ale moc mu nechutnalo. Ty ženské ho trápily a navíc mu jeho jediný kostelník Korporál volal, že příští neděli nepřijde, protože ho rozbolely nohy z toho ustavičného pobíhání a uklízení žvýkaček na kůru a pod dětskými lavicemi.
Další neděli napsal otec Bohumil do ohlášek, že v kostele bude přede mší, při mši a po mši ticho jak v hrobě, jinak odmítne celebrovat a budou si muset hledat jiného kněze. Formulaci té ohlášky dlouho piloval, ale pak ji naživo trochu zmírnil ve smyslu, aby tolik nehlučeli, že tam jsou lidé, kteří se taky modlí, a vůbec… Bylo mu to hloupé, protože ty kluky, kteří lepí pod lavice žvýkačky, do kostela přivedl nedávno z ulice a teď s nimi občas hraje za kostelem fotbal. Nově do kostela zavítaly také dvě rodiny s dětmi, které potkal nedávno před sámoškou, a dali se do řeči, jestli jsou děti pokřtěné a proč by bylo dobře, aby byly. Ujaly se jich další dvě rodiny (víc rodin s dětmi do Bohumilova kostela nechodí a asi ani chodit nebude), ti lidé se začali trochu navštěvovat a založili spolčo, které je zatím křehoučké a brzy se může rozpadnout.
Bohumil ví, že ve velkých kostelech ve městě mají často k dispozici koutek pro maminky s malými dětmi, kde jsou hračky, přebalovací pultík a někdy je tam pro ně i au-pairka. A taky dobře ví, že by se farníci po mši spolu bavit neměli a měli by všichni zakleknout a ještě aspoň čtvrt hodiny konat díkůčinění. Tohle jsou ale moderní lidé, kteří jsou rádi, že v jeho kostele najdou pár spřízněných duší a mohou navzájem prohodit pár slov. Po tom všem dlouhém přemítání se Bohumil rozhodl, že konečně vyklidí farní sál a že každou neděli po mši pozve lidi na farní kávu. A přizve tam taky Zdrávaskrálovnu a ostatní a možná jim i zahraje na harmoniku, která už léta leží zaprášená v koutě.
Autor je salesián, působí v Brně-Žabovřeskách.
