Svátosti u některých rozvedených
Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Aleš Opatrný
Příloha: Perspektivy 15
V otištěném vyjádření předsedy Papežské rady kardinála Coccopalmeria (viz KT 12) jsem četl, že církev by mohla připustit k eucharistii věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou touhu uskutečnit. Znamená to, že už není nutné učinit rozhodnutí rozejít se ve svátosti smíření s hříchem?
Je pochopitelné, že možnost přijímání svátostí u některých rozvedených a znovu sezdaných leckoho zarazí. Důležité ale je, zda má člověk touhu porozumět, nebo zda to, co ho překvapí, hned odmítne.
Snad není těžké uznat, že papež František a kardinál Coccopalmerio jsou vybaveni dostatečnými znalostmi a autoritou, a nelze je tedy podezírat ze snahy rozmělňovat evangelium, ani z nevědomosti o tom, co je správné. Spíše nám připomínají, abychom brali v úvahu Ježíšovo poselství celé, ne jen několik správných pouček, izolovaných od všeho ostatního. A uznali, že jde o řešení skutečných a jedinečných lidských příběhů, ne o nějaké školní cvičení.
Převeďme tedy stručná a snad trochu školometská slova kardinálova do příběhu ze života, se kterým se může potkat každý. Nějaká žena uzavřela v raném mládí církevní sňatek, z manželství se narodily tři děti, po pěti letech muž z rodiny odešel. Opuštěná žena s třemi dětmi se setkala s hodným (možná podobně opuštěným) mužem, který přijal i její děti, a vzali se na úřadě. Od tohoto církevně neplatného sňatku uplynulo třeba deset let a oba se za tu dobu dostali ve víře mnohem dále, než tomu bylo v mládí. A mají z tohoto svazku děti, které vychovávají ve víře. Sami usilují o dobrý křesťanský život, který by působil i na jejich děti. Je jim líto ztroskotaného prvého manželství a uznávají, že jsou také vinni – byť třeba ne zásadně. Litují toho, ale původní svazky už nelze obnovit. Mají být odsouzeni k životu bez svátostí „na doživotí“, když víme a vyznáváme, že svátosti jsou tak důležité pro křesťanský život? Nebo snad mají rozbít existující rodinu, aby se jim cesta ke svátostem otevřela, čili způsobit další zlo dalším osobám?
Papež František v exhortaci Amoris laetitia jasně říká, že není v logice evangelia, aby byl někdo odsouzen a vyloučen natrvalo. Nepochybně mu jde víc o skutečné lidi a jejich cestu víry než o citování (v zásadě správných!) pouček. Proto požaduje, abychom osoby v obtížných a „neregulérních“ situacích přijali, abychom rozlišovali ve světle Ducha Svatého jejich situace a umožňovali jim začlenit se co nejvíce a co nejlépe do života církve. Abychom nad nimi nestáli se zdviženým prstem jako ti nechybující a spravedliví. A uznali, že svrchovaně moudrý Bůh od nikoho nechce něco, co je nemožné, nebo to, co by jen rozmnožilo bolest a zlo.
V životě jsou situace, kdy pokažené věci nebo způsobenou škodu v životech druhého člověka a v Božím řádu nelze napravit. Minulost je nezměnitelná. Bylo by tragické, kdyby pro křesťana, tedy Ježíšova člověka, v tom případě nebyla žádná reálná cesta k plnému životu v církvi a s Pánem. Doufejme, že mnozí uvidí, jak jsou postoje papeže Františka podobné postojům Pána Ježíše, a nebudou je měřit mírou svých znalostí nebo zvyklostí.
Sdílet článek na:
