On je obraz neviditelného Boha
Vydání: 2004/1 Kdyby nebylo věčnosti, 10.9.2004, Autor: Daniel Peter Janáček
SYMBOLY A JEJICH VÝZNAM V LITURGII
Jaký význam mají v liturgii
katolické církve symboly? Lze v ní nalézt také takové, které by nějak odkazovaly
k věčnému životu? B. N., Hostivice
Řecké slůvko "to symbolon"
znamená "smlouva" nebo "znamení". Sloveso "symballein" bychom mohli přeložit
jako "dát dohromady". Z toho plyne, že symbol tvoří dvě rozdělené části, které
po spojení vytvoří jeden celek. Symbolu tedy jde o spojení, o jednotu a o
poznávací znamení. V křesťanství rozumíme symbolem věcné nebo smyslové znamení
nepoznané skutečnosti, která se člověku chce sdělit. Tak bylo symbolem v
starověku nazváno i vyznání víry.
Od středověku však tento výraz
prochází v západní církvi devalvací. Užívá se spíš ve smyslu, že něco je "jenom
symbolicky", a chce se tím naznačit, že ona skutečnost jakoby nebyla reálná,
nýbrž zprostředkovaná či zastoupená. Antický člověk přitom myslel na skutečnost,
která se sděluje, která je představením svého bytí.
Bůh se chce člověku
sdělit, a proto k němu sestupuje, hledá lidské "ty" a člověk mu odpovídá
děkováním, chválou a prosbou. Tyto dva směry nazýváme v liturgii "katabasis" a
"anabasis" tedy "sestup" a "vzestup". Aby člověk mohl k Bohu vystoupit, musí se
Bůh nejdřív k němu sklonit. Dialog mezi Bohem a člověkem a člověkem a Bohem je
nutně vázán na slovní a mimoslovní komunikaci - tedy na znamení, na symbol. Bez
něj se liturgie neobejde. Prvním, posledním a nejhlubším symbolem v liturgii je
Ježíš Kristus sám. V něm se zpřítomňuje neviditelná skutečnost Boží. "On je
obraz neviditelného Boha" (Kol 1,15), "kdo vidí jeho, vidí Otce" (srov. Jan
14,9), on je "Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (srov. Jan 1,
14). Tento obraz nám dal Bůh, abychom na něm viditelně poznali, jaký je jeho
záměr, co koná a žádá. Ježíš zvěstoval lidem spásu nejenom slovy, ale nechal je
zakusit svět plnými smysly: "Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou
očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium" (Mt
11,5). Tak mluvíme o Ježíši Kristu jako o pra-svátosti nebo pra-znamení Boha.
Protože je církev Kristovým Tělem, ve kterém on žije dál, je společenství církve
základním znamením jeho přítomnosti. Činnost církve: martyria - hlásání víry,
leiturgia - oslava víry, diakonia - činnost víry, tvoří spolu znamení, ve kterém
se uskutečňuje příchod Božího království.
V liturgii církve nalezneme
rozmanitost výrazů a znamení, kterých se užívá k naznačení toho, co je věčné,
božské a neviditelné. Některá znamení zvolil Kristus sám, jiné vytvořila církev.
Formy liturgického výrazu jsou spojené s historií, podmíněné kulturou a jsou
závislé na obrazu člověka a světa v konkrétní společnosti.
V dějinách
liturgie se stalo symbolem mnohé: slovní výrazy a pohyby, postoje, gesta, lidské
tělo, předměty, šaty, šperk, hudba, prostor, zvířata, čísla, rostliny, přírodní
elementy - to vše si získalo místo v liturgii. Jsou to znamení, která lze vnímat
smysly, která chtějí člověka posvětit. Skutečnost, na kterou teprve čekáme, se
skrze ně stává přítomností už tady a teď. "Pozemská liturgie nám poskytuje něco
jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě
Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci" (srov. Konstituce o posvátné
liturgii 8). 
Bůh se chce člověku sdělit, a proto k němu sestupuje.
Snímek Jaroslav Hodík
Sdílet článek na:
