Vydání: 2008/1 Katolický týdeník v proměnách času, 2.1.2008

Náš kněz stále zdůrazňuje povinnost odpouštění. U běžných provinění a urážek v domácím prostředí nebo mezi sousedy je to pochopitelné a jistě správné. Ale pořád mi vrtá hlavou, zda může Bůh žádat odpuštění například od rodičů, jimž někdo zavraždil malou dceru. Nebo jak měli lidé odpustit Hitlerovi či Stalinovi vyvraždění celé své rodiny?

Někdy se můžeme setkat s postojem, a to nejenom mezi křesťany, že jako věřící musíme odpouštět vždy a každému, bez jakýchkoli podmínek, a nemůžeme si ani dovolit mít s tím nějaký problém. Jinak nemáme právo se vůbec za křesťany považovat. V evangeliích je požadavek odpuštění prezentován jednoznačně a opakovaně. Je ho ale třeba chápat v celkovém kontextu biblického poselství, které je prodchnuto láskyplným příklonem Boha k člověku, od něhož se odvíjí a získává na opodstatnění.
Když chce Jan Sokol upozornit na specifikum křesťanské etiky, neopomene zdůraznit, že je to právě odpuštění. Sokrates tvrdí, že když někdo něco ukradne, nadosmrti zůstává zlodějem a nikdo to z něj už „neodpáře“. Křesťanská etika naopak hovoří o možnosti obrácení, pokání, odpuštění, o novém začátku. V těchto souvislostech je odpuštění méně požadavkem a více šancí.
Provinilci může být odpuštěno, může být znovu přijat v lásce, znovu začít. Postižený má šanci vyjít ze zajetí svých bolestivých zranění, tíživé zloby a třeba i nenávisti vůči druhému a to díky Bohu a vědomí jeho nezměrného, uzdravujícího a spásného milosrdenství. K této šanci neexistuje rovnocenná alternativa. Neodpuštění je cestou utvrzování se v bolesti a ublížení, je to alternativa špatná a neživotná, jak nám může připomenout i podobenství o nemilosrdném služebníku.
Je správné u běžných provinění a urážek (v domácím prostředí nebo mezi sousedy) považovat povinnost odpouštět za pochopitelnou. Až „roztomile“ nám ji připomíná Ježíšův rozhovor s Petrem, kterému jistě dobře rozumíme, když se ptá, „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpovídá: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ Tedy stále!

S pochopením pro pochybnosti
Jestliže může být někdy těžké odpouštět běžná provinění, pak se to může zdát skoro nemožné v případech velmi vážných provinění. Je i v těchto případech na místě požadavek odpuštění? Naše naděje spočívá v tom, že Boží milosrdenství je nezměrné. Neměli bychom brát tuto naději svými nepatřičnými postoji ani druhým, ať jsou jacíkoli. Nevylučuje to však oprávnění dožadovat se spravedlnosti, což má v některých případech i svůj právní rozměr, zahrnující spravedlivý trest. Nejde jen o potrestání pachatele, ale hlavně o to ukázat, že některé činy nelze akceptovat a je třeba jim do budoucna zabránit. Naplnění požadavku spravedlnosti ovšem nevylučuje, nýbrž pouze podmiňuje odpuštění, které i v těchto případech zůstává výše zmiňovanou šancí. Ano, je těžké v těch chvílích odpouštět, ale neříká nakonec Ježíš, že máme milovat i své nepřátele?
Není správné, když se o odpuštění mluví nepřiměřeně – jako o něčem, co musí být a kde není o čem diskutovat. Ježíš má jistě pochopení i pro naše pochybnosti, těžkosti a problémy s naplňováním tohoto požadavku. Jsme zranitelní lidé a každé zranění potřebuje čas „rekonvalescence“. K ní patří modlitba, někdy i odborná pomoc. Negativní pocity a reakce, vycházející ze zranění způsobených hříchem jiných, nemůžeme podceňovat. Pochopení těchto reakcí znamená lepší pochopení člověka, jeho limitů a vnitřních zápasů. Nakonec jde vždy o ochotu odpouštět, vědomě ji v sobě pěstovat a následně také realizovat. Odpuštění přetíná řetěz zla a otevírá nás i naše blízké perspektivě Božího království.
P. Jindřich Šrajer SDB, vyučující teologické etiky na TF JU v Českých Budějovicích