Nedostatečné oblečení při bohoslužbě?
Vydání: 2004/40 Křesťané a ekologie, 27.10.2004, Autor: Michal Kaplánek
Letos v polovině srpna jsme se spolu s příbuznými vydali na pouť na Svatý Hostýn. Byl to horký den a cesta byla náročná. Na naše oblíbené poutní místo jsme dorazili až po jedenácté a stihli ještě větší část mše svaté. Ke svatému přijímání jsem se já i moji spolupoutníci postavila k řadě věřících, kteří stáli uprostřed chrámu. Kněz, který Tělo Kristovo podával, se u mě zastavil se sdělením: „Pro takové ženy s nedostatečně zahalenými pažemi a zády pláče Panna Maria v Medžugorii!“ A obešel mě obloukem. Zahanbená a zarmoucená jsem poodešla a na kolenou jsem přemýšlela nad svým „proviněním“. Měla jsem na sobě dlouhé šaty bez rukávů a bez nápadného výstřihu. Jsem k sobě kritická, ale nechápu, z čeho pramenilo jeho pohoršení. Kus ode mne stály ženy v šortkách a tričku - u nich žádný problém nebyl.J. D. ostravsko-opavská diecéze
Liturgie předpokládá úctu všech účastníků vůči Božím tajemstvím. Úcta je vnitřní postoj, který nemůžeme nikdy přesně posoudit, i když se projevuje vnějšími úkony, gesty a způsobem chování. K těmto vnějším projevům patří i oděv, který křesťané nosí při bohoslužbě. Mše svatá je pro nás slavnost, proto se obyčejně snažíme – pokud je to prakticky možné – slavnostní atmosféru setkání s Pánem projevit i slavnostním oděvem, a to zejména v neděli a ve svátek. Na druhé straně chceme, aby modlitba a liturgie navazovala na náš každodenní život a nebyla odsunuta jenom na sváteční chvíle a do vznešené atmosféry. V tom je nám sám Ježíš příkladem: jako znamení své přítomnosti si zvolil každodenní jídlo a nápoj – chléb a víno.
Ježíšovo kázání bylo často zaměřeno proti povrchnosti „obílených hrobů“ – Bůh přece nesoudí podle vnějších kritérií, ale podle postoje lidského srdce. Pokud se hlásíme ke Kristu, očekává se od nás, že se budeme Kristu podobat také v tom, že se budeme dívat spíše do srdce člověka než na jeho zevnějšek.
V jednání kněze, tak jak je pisatelka popisuje, můžeme najít hned několik zásadních pochybení. První problém je v tom, že kněz nebo jiný podávající nemá právo „kádrovat“ lidi, kteří přistupují ke svatému přijímání. Nepodat svaté přijímání tomu, kdo k přijímání přistupuje, by bylo možné pouze v případě zjevné neúcty nebo neznalosti přijímajícího – pokud by bylo např. jasné, že dotyčný neví, o co se jedná, a jde jen proto, že jdou ostatní. I v takovém případě je ovšem nutné přijímajícího upozornit taktně a spíše ho pozvat na rozhovor po bohoslužbě, při němž je možné vše v klidu vysvětlit. Další chyby se zmíněný duchovní dopustil tím, že v nevhodnou chvíli nevhodným způsobem napomínal pisatelku dopisu a zjevně se nechal strhnout vlastním subjektivním názorem na vhodnost či nevhodnost oblečení účastníků liturgie. A třetí chyba spočívala v tom, že se v rámci oficiální katolické liturgie odvolával na svou osobní interpretaci církví dosud nepotvrzeného soukromého zjevení, a tak svůj vlastní názor neoprávněně opřel o autoritu Panny Marie.
Věřím, že pro Boha, který vidí do lidských srdcí, je cennější touha člověka po setkání s Kristem než dokonalá vnější forma, a to včetně oblečení. Jsem také přesvědčen, že pro kněze jako Kristova reprezentanta se více hodí laskavost a trpělivost než tvrdost a neústupnost.
P. MICHAL KAPLÁNEK, Th.D., pastorální teolog
