Přihlásit se
Archivní článek
Naplnit staré zvyky novým obsahem
24. 3. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Proč se o Velikonocích zdobí a žehnají vajíčka? Není to vlastně pohanský zvyk?
Vydání: 2015/13 Českobudějovickou diecézi povede Mons. Vlastimil Kročil, 24.3.2015, Autor: Miloš Szabo
Žehnání pokrmů o Velikonocích je prastarý zvyk, v němž se mísí jak staré předkřesťanské tradice, tak hluboký křesťanský význam. Již ve Starém zákoně máme dochováno svědectví, že Židé v Egyptě (tedy ještě před slavením pesachu) žádali faraona, aby je propustil na několik dnů a dovolil jim na poušti slavit jarní svátky. Šlo bezesporu o slavnosti díků na začátku nového zemědělského roku, kdy stromy začínaly po obdobích dešťů opět vyrážet zelené listy a s jarní travou mohla být na pastviny vyhnána zvířata.
Právě do období těchto slavností spadá vysvobození vyvoleného národa z egyptského područí, na jehož památku si rok co rok má každá židovská rodina připomínat tuto událost zázračného vysvobození: Bůh ochránil před smrtí prvorozených ty domy, které byly označeny krví zabitého beránka. Při tradiční sederové (pod křesťanským vlivem nesprávně nazývané též židovské velikonoční) večeři se tato jedinečná událost zpřítomňuje jak vyprávěním hagady (příběhu vysvobození), tak konzumací přesně stanovených potravin, mezi nimiž nechybí ani bejca, vejce uvařené natvrdo ve skořápce.
Podle rabínského učení tento pokrm nejen symbolizuje nový život (který obdrželi Židé od Hospodina, když je vyváděl z otroctví do zaslíbené země), ale je zároveň vyjádřením zajímavé vlastnosti Izraele: vařením tuhne vejce stejně, jako nesnáze v různých dobách posilovaly židovskou pospolitost. A podobně jako žloutek nikdy zcela nesplyne s bílkem, ani Izrael nikdy nesplynul s okolními národy a jejich náboženskými zvyklostmi.
Vejce jako symbol jara a Velikonoc tedy nepřichází teprve s křesťanstvím, ale kromě židovství jej nalézáme v různých národních zvycích napříč různými kulturami: ve starověkém Egyptě se v této době vejce barvila, předkové dnešních Angličanů na jaře schovávali vejce na zahradě, takže je bylo zapotřebí hledat, a podobnou kratochvíli znali i staří Germáni, kteří spojovali ukrývání vajec v trávě se zajícem, který je poztrácel.
Proč křesťanství tyto zvyky nevymýtilo, ale naopak převzalo a naplnilo svým obsahem, není třeba řešit – stejně jako Boží Duch naplňuje člověka, který byl z Boží vůle dávno před Ježíšovým příchodem, může naplnit řadu vnějších prostor, časů, zvyků i událostí, i když původně s vírou neměly nic společného.
Vejce je tedy bez ohledu na naše náboženství symbolem naděje, nového života, zrození. A protože se ve středověku (ve východních církvích je tomu tak doposud) během postní doby nejedlo nejen maso, ale ani žádný živočišný produkt včetně vajec, než se po velikonoční vigilii pustili křesťané opět do jejich konzumace, na druhý den ráno (tedy v neděli) je přinášeli do chrámu, aby je kněz požehnal. V mnoha pravoslavných církvích jsou přitom vejce zbarvena na červeno, aby si lidé při jejich malování připomněli Kristovu krev prolitou za nás na kříži.
