Můžeme se za někoho modlit i proti jeho vůli?
Vydání: 2017/11 Dobrou knihu letos „ulovil“ P. Jan Rybář, 14.3.2017, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Příloha: Perspektivy 11
Můj bratr a švagrová jsou nevěřící. Oba jsou k stáru nemocní. Nabídla jsem jim modlitbu, reagovali ale podrážděně, že o mé modlitby nestojí. Mohu se za ně modlit i proti jejich vůli? A bude to „fungovat“?
Upřímná modlitba, která je ovocem naší víry ve všudypřítomného a milujícího Otce, pomáhá vyřešit i nejsložitější situace. Ježíš přece v horské řeči prohlásil: Proste, a dostanete. Neboť každý, kdo prosí, dostává. Proto se nikdy nezapomínejme ve svých potřebách, ať našich nebo bližních, s důvěrou obrátit na našeho Pána. Uvědomme si, že modlitba je duší naší víry, kterou také svou vnitřní silou oživuje. Pak nemluvíme někam do prázdna, ale s Bohem, kterému na nás záleží, takže nepodléhejme klamnému pocitu, jako bychom mluvili jen sami se sebou. Od milosrdného Otce můžeme očekávat vše, co nás posiluje a pomáhá plnit jeho vůli. On totiž nejlépe ví, jak jsme slabí, a tedy odkázaní na jeho účinnou lásku a pomoc. Vždyť jeho Syn o sobě prohlásil, že je cestou, pravdou a životem.
Jeden z největších teologů Tomáš Akvinský nabádal své žáky, aby nikdy na modlitbu nezapomínali, neboť jde o hluboký kontakt s živým Bohem – a na něm záleží úplně všechno. Proto je žádoucí, abychom do svých rozhovorů s Bohem zahrnuli celý svůj život, všechny naše potřeby, a totéž vyprošovali i pro své bližní, zvláště když jde o ty, na nichž nám záleží. Kdybychom si chtěli připomenout nějaký inspirovaný text, pak se nabízí výrok zkušeného apoštola sv. Jakuba, abychom prosili s důvěrou a vůbec nepochybovali.
Je ovšem nezbytně nutné, abychom nejdříve usilovali o život v Boží přítomnosti. Měli bychom si to uvědomovat a prožívat i ve všedních chvílích – při práci, při setkání s druhými, při odpočinku, neboť každý sebekratší okamžik je Božím darem. Při vědomí, že nikdy nejsme sami, i když putujeme pouští mezilidských vztahů a na obzoru není nikdo, kdo by nás doprovázel, právě v takových momentech máme jedinečnou možnost pohlédnout vzhůru k Otci světel a naděje. Řekněme si: On je zde, vidí mě, slyší mé prosby a miluje mě. Je spolehlivým průvodcem a pomocníkem na našich cestách. A je jím i pro ty druhé, i když si to vůbec neuvědomují a podobnou myšlenku odmítají. Církev si je toho dobře vědoma, a proto se při každé příležitosti modlí za nemocné, opuštěné, pronásledované a trpící, i když oni sami to nevědí, protože nedostali dar víry a nepotkali nikoho, kdo by jim o Boží lásce něco pověděl.
Naše modlitby mohou obsahovat i věci, které bychom neřekli ani nejlepšímu příteli. Nebeský Otec zná i naše největší tajnosti, neboť nic není před ním skryto. V modlitbě Otčenáše mu říkáme Buď vůle tvá! Tím se mu zcela odevzdáváme ve všem, co prožíváme a co nás provází, ať jde o radosti nebo bolesti. Když vyprošujeme dobro, pomoc, uzdravení nebo dar víry druhým, známým nebo zcela neznámým, kteří také kráčejí „slzavým údolím“ podobně jako my, věřme, že všechno, oč pro ně prosíme, dostanou, i když třeba v jiné podobě, než jak jsme si to my nebo oni představovali.
A ve všem se řiďme moudrou radou sv. Augustina, původně světáka, za jehož obrácení k víře se dlouho modlila jeho matka Monika: Když se modlíš, potřebuješ mnoho lásky a ne mnoho slov! To platí za všech okolností, ať už prosíme o nějaké dobro pro sebe, nebo pro své bližní.
Autor je kněz a premonstrát
Sdílet článek na:
