Vydání: 2007/8 Půst jako přežitý požadavek?, 20.2.2007

Není mi jasné, kdy se předměty nebo stavby světí a kdy se jim žehná. Jaký je v tom rozdíl? Také by mě zajímalo, jak je to s výběrem jména (patrona) nového kostela. Kdo o tom rozhoduje?

Naše současná liturgická praxe nedůsledně rozlišuje mezi pojmy žehnání a svěcení; často dochází k jejich záměně. Z toho plyne, že běžný věřící není často schopen určit, kdy se jedná o svěcení a kdy o žehnání. Stejná věc se v jedné farnosti světí a v druhé žehná! Ptám se: „Je to záležitost jen terminologická a nebo má hlubší význam?“
Z Písma sv. a z liturgické praxe víme, že jediný Bůh, nade všechno požehnaný, je pramenem a zdrojem požehnání. On žehná svému stvoření, což je znamením jeho milosrdenství: to se plně projevilo v Kristu, který nás obdařil veškerým duchovním požehnáním. Kristus se zjevuje v evangeliu jako ten, jenž žehná a s modlitbou požehnání se obrací k Bohu Otci.

Žehnat mohou všichni věřící
Požehnání vychází od Boha, který žehná člověku tím, že jej duchovně obdarovává a zve ke společnému životu. Opětovně člověk žehná Bohu tím, že mu za udělené dary vzdává díky a přijímá jeho pozvání. Cílem Božího požehnání je vést člověka k odpovědi a stávat se tak charakteristickým rysem rozhovoru člověka s Bohem. Požehnání se vztahuje i na stvořené věci, které vnímáme jako dar a jež v nás probouzejí odpověď víry a vděčnosti. Církev, jež má účast na kalichu požehnání (1 Kor 10,16), vykonává svou službu skrze různé druhy žehnání, kterými vede lid k Boží chvále a k vlastnímu posvěcení. Žehnání jsou znamení inspirovaná Božím slovem a ve víře slavená. Poukazují na nový život v Kristu Ježíši, který jsme získali skrze svátosti. Z tohoto pohledu může církev žehnat všechno to, co věřící v běžném životě užívají, s čím se setkávají a co jim má připomínat jejich křesťanské poslání. Žehnání se proto vztahuje na nejrůznější předměty a věci, v církvi je hojně užíváno a je důležitým prvkem lidové zbožnosti.
Naproti tomu svěcení, na rozdíl od žehnání, není tak časté a má význam konsekrace nebo dedikace. Jsou „svěceny“ věci, stavby a osoby, kterým je skrze obřad svěcení dáno jejich poslání a účel. Jáhen se svěcením stává knězem, stavba kostelem, olej s balzámem se stává křižmem a pozlacená číše oltářním kalichem. Rozdíl mezi žehnáním a svěcením je dán nejen významem a posláním dané věci, ale i jejími vysluhovateli: z biblického a duchovního hlediska žehnat může každý věřící (například rodiče dětem), naproti tomu svěcení je rezervováno jen „služebníkům oltáře“.

Dedikace a patrocinium
Kostel, jenž má být posvěcen – dedikován, musí mít své vlastní zasvěcení, tedy svého patrona. Pro každý křesťanský chrám jsou důležitá dvě data: den jeho posvěcení (dedikace) a výroční den jeho patrona – patrocinium. Pro výběr jména patrona kostela nejsou v dnešní době stanovená objektivní pravidla, většinou se řídí místní tradicí a úctou k tomu či onomu světci. Není již pravidlem, že patrocinium určují relikvie daného světce uložené v oltářní mense, vždyť ani ony nejsou dnes nezbytně nutné. Výběr jména patrona nového kostela je především v rukou příslušné farnosti, která o něm rozhoduje. Ať žehnání a nebo svěcení, obojí působí, že Boží milost, jež vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, mohou posvěcovat každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha (srov. SC 61).
P. Pavel kopeček, liturgik