Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008

Můžete mi, prosím, vysvětlit, jaká jsou kritéria pro právo na církevní pohřeb? Setkali jsme se s odmítnutím z důvodů, které si mi zdají přinejmenším zvláštní. Někdo si údajně zaslouží pohřeb vedený knězem, jiný se musí spokojit s pastorační asistentkou a někdo si ho nezaslouží vůbec...

Rozloučení se zemřelými považujeme za přirozené dovršení úcty ke svým známým, především pak k nejbližším. Důstojný pohřeb je jejím výrazem, jeho vnější podoba nás proto oprávněně zajímá. Kněz se ale při pohřbu ve farnosti někdy dostává do rozpaků, kam až jej může zavést součinnost s pohřebními službami. Ty totiž klientům poskytují služby kvůli nutné hygieně a společenským zvyklostem podle Zákona o pohřebnictví, kněz ale slaví liturgii církve a ta se dotýká víry ve věčnou spásu člověka. V jednom i druhém se navenek projevuje i náš vnitřní postoj ke stárnutí, umírání, smrti a věčnosti. Kněz má dobře zvážit rozdílné okolnosti, přihlédnout k přání pozůstalých i farnosti, může volit ze škály různých liturgických variant posledního rozloučení. Ale může vždy jen „vycházet vstříc“?
Každý zemřelý křesťan, včetně katechumena, má mít církevní pohřeb, se svolením biskupa i dítě, které zemřelo před křtem. Nekatolík může mít katolický pohřeb se svolením biskupa tehdy, když není dosažitelný jeho vlastní duchovní. Kněz naopak musí odmítnout církevní pohřeb známému odpadlíkovi, bludaři nebo rozkolníkovi (pokud před smrtí neprojevili nějaké známky kajícnosti), dále těm, kdo zvolili pohřeb žehem z toho důvodu, aby ukázali, že nevěří v život po smrti; nakonec i těm, kdo byli známí jako veřejní hříšníci a pohřeb by vzbudil pohoršení.

TOUHA PO KNĚZI JE OPRÁVNĚNÁ
Smyslem křesťanského pohřbu je duchovní pomoc zemřelým i živým, proto kněz po náležitém objasnění může hledat cestu, aby se pohřeb stal okamžikem modlitby celého společenství věřících, dokonce i za zemřelého veřejného hříšníka.
Liturgickými předpisy je naléhavě doporučováno, aby se sami věřící – i bez přítomnosti kněze – modlili v domě zemřelého i na hřbitově žalmy a modlitby, které jsou k tomu určeny. Vlastní pohřební obřady však koná kněz nebo jáhen. Pastorační asistent jen tam, kde o souhlas s touto praxí požádá biskupská konference Svatý stolec. U nás se nad touto možností vede diskuse v souvislosti s nedostatkem kněží.
Kněz (či jáhen), jak věříme, ukazuje na jednu z podob přítomnosti Krista v církvi, která při „posledním sbohem“ zesnulému upoutává pozornost na Zmrtvýchvstalého v souvislosti se slavením eucharistie. Ta bez kněze nikdy nebude možná. Proto touha pozůstalých, aby pohřební obřady vedl kněz, je zcela oprávněná a neměla by být přehlížena ani kvůli objektivním obtížím. A zcela vyloučit bychom měli nedostatek taktu.
P. Pavel Ambros SJ, vedoucí katedry pastorální a spirituální teologie na CMTF UP v Olomouci