Jak si nenechat rozbít společenství
Vydání: 2004/25 Stvoření světa, 1.9.2004, Autor: Jan Polívka
Někteří lidé dokážou rozložit jakoukoliv skupinuV naší farnosti máme společenství, které se schází ke společnému studiu. Jedním z účastníků je člověk, který má vysokoškolské teologické vzdělání. Neustále všechny opravuje a napravuje a předkládá zcela černobílé vidění světa. Strhává na sebe pozornost, mluví dlouho, a přitom je zjevné, že nechápe základní věci, jako je například rozlišení mezi hříchem a hříšníkem. Vytrvale opakuje, že nelze nikoho soudit, ovšem neustále posuzuje všechny včetně přítomných. Ty to pak odrazuje od účasti. Jak zachovat společenství, a zároveň tohoto člověka "nevyhodit"?
J. M.
Když se v nějakém shromáždění objeví osoba, která tam z různých důvodů nezapadá, je to skoro vždy problém. Většinou narážejí lidé s hodně odlišnými názory a způsoby projevu, dále ti, kteří jsou příliš kritičtí k druhým a málo k sobě a mají velké, nebo naopak hodně malé znalosti. Nemluvě o lidech výrazně nezralých nebo nějak psychopatologicky strukturovaných. Hodně jdou druhým na nervy také ti, kteří „vědí všechno a nejlépe“ a chybí jim tolerance. A jen zcela výjimečně se vyskytne skupina či společenství, kde nikdo takový není.
Černobílé vidění je snad ještě běžnější, než si vůbec myslíme. Pro svého nositele má totiž jednu velkou výhodu: celý složitý problém, nebo dokonce celý svět se zjednoduší. Najednou jsou jasní přátelé a nepřátelé, pravda a lež, "my" a "oni". Nezřídka takový postoj vede k radikálním, ba co hůř, i „konečným řešením“ (takové jsme zažili v minulém století ve velkém). Že se výroky lidí s černobílým viděním nemusí shodovat s praxí, je zjevné, navíc to pro jakousi provozní slepotu ani často nevidí. 0 tom všem se dá mluvit velice dlouho, ale i tazatel naznačuje, že podstatná je otázka, co s takovými lidmi.
Jací mají být křesťané - a doufám i ostatní slušní lidé - je jasné: nemají postrádat trpělivost, toleranci, ohleduplnost a celou řadu dalších vlastností, které se hodí nejen v nějaké skupině. Na druhé straně ovšem také platí, že i všechny tyto jinak krásné vlastnosti mají své meze. Jsou jedinci, kteří jsou schopni rozložit naprosto spolehlivě jakoukoliv skupinu téměř na prvočinitele. Naštěstí lze rozlišit situace, kdy si společnost vybírat nemůžeme (například příbuzné), a okolnosti, kdy to lze.
Kde už je situace pro většinu členů skupiny neúnosná a ohrožuje její samotnou existenci, musíme se s takovým člověkem rozloučit. Samozřejmě co nejvíce ohleduplně, taktně a způsobem, který pro tuto osobu bude snesitelný. Nejspíš se tento člověk bude stejně cítit ublížený či dojde k názoru, že nemá cenu házet perly sviním. Může nám též povědět, co si o nás myslí, takže pak možná budeme o něco méně litovat, že jsme se s ním rozešli. Konflikty patří k životu a nejvíce vadí právě ty, které neřešíme a odkládáme. Patří k „moudrosti“ umět je řešit v pravý čas. Přeji vám, aby se to vám i vašemu společenství podařilo.
Dr. JAN POLIVKA, Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Když se v nějakém společenství objeví někdo, kdo tam z různých důvodů nezapadá, bývá to problém. Ilustrační snímek
Sdílet článek na:
