Vydání: 2021/7 Bratrství je lék na krizi a rozdělení, 9.2.2021

Příloha: Perspektivy 7

KOMENTÁŘ Petra Pitharta
Všichni se shodnou, že chtějí změny k lepšímu, spravedlivějšímu nebo efektivnějšímu (ten, který povede k funkčnější vládě), nejlépe k obojímu. Neshodnou se však na tom, co je lepší, spravedlivější, ani co je efektivnější. Kdyby se shodli, nemusely by se přece konat žádné volby. Politiky by vůbec nebylo zapotřebí.
Každá změna pravidel je pro jedny „hráče“ výhodnější a pro druhé nevýhodnější. V podmínkách demokracie se naštěstí dopředu neví, kteří to budou. Takže se možná dnes radují ti, kdo zítra ostrouhají, a naříkají ti, kdo v příštích volbách získají. To proto, že je tu suverén, „pan volič“, který má svoji hlavu a stále častěji „zklame“ agentury zkoumající volební preference. A také platí, že žádná změna není včasná: pro jedny přichází příliš brzy, pro druhé moc pozdě.
Ústavní právníci řeknou, že všechno je to tak paradoxní, rozporuplné a konfliktní, protože tu parlament rozhoduje „ve vlastní věci“, „a to není věc možná…“ – jak se zpívá v krásné české písni. Jenomže podle pravidel se přece volit musí, jinak by rozhodovala síla klacků a paží bojovníků. Kdo jiný by to v demokratickém režimu měl rozhodnout než ten nejvyšší mocenský orgán? Ale rozhodovat sám o sobě? Ano, jinak to nejde.
Dědictví opoziční smlouvy
Od dob „opoziční smlouvy“ z let 1999–2000, která byla největším polistopadovým podrazem, protože zlikvidovala opozici a otevřela dveře korupci na všech úrovních („já ti podrbu záda a pak zase ty mně podrbeš záda“ – říká se přihrouble, ale výstižně v Americe), je volební zákon nespravedlivý, a to křiklavě nespravedlivý. V jednom konkrétním případě to bylo tak, že zatímco ANO potřebovalo na jeden mandát 19 232 hlasů, STAN musel získat 43 692 hlasů! Větší část nespravedlnosti tehdy Klausovou ódéeskou a Zemanovými sociálními demokraty schváleného volebního zákona zrušil Ústavní soud po stížnosti prezidenta republiky Václava Havla a také skupiny senátorů (mj. lidovců, včetně autora tohoto článku). Ale menší část, netuším proč, zůstala platná. Už dvacet let. Proč to samotní poslanci dávno nenapravili, když „opoziční smlouva“ se díky Vladimíru Špidlovi rozpadla, nevím. Návrhy nápravy leží ve Sněmovně (pečlivě připravený návrh poslance Marka Výborného), ale dosud „chyběla politická vůle“, jinými slovy: většině poslanců se do toho nechtělo.
A tak se k veslům posadili senátoři za STAN a návrh změny Ústavnímu soudu (ÚS) podali. Před třemi lety. Ten musel reagovat. Složitý systém, cosi jako „stroj na náhody“, vybral jednoho ústavního soudce jako zpravodaje. Pak se už čeká, než tento soudce předá svůj hotový návrh předsedovi ÚS. A ten pak musí svolat plénum, které rozhodne. Soudce zpravodaj si dal na čas, ale on žádné lhůty nemá. Předseda mu nemůže zavolat, aby zrychlil…
Volební zákon, zbytek hanebného díla dvou velkých stran, které všechny další chtěly před dvaceti lety vytlačit ze hřiště, je křiklavě nerovný. Protože čert vždycky dělá ty špatné věci na jednu hromadu, je to tak, že platný zákon poškozuje nejen malé a menší strany, ale ještě k tomu ty zanedbanější části republiky. A ztěžuje vytvářet předvolební koalice – to vše pořád proto, aby silnější byli ještě silnější a slabší ještě slabší. Jenže my u nás máme ústavně zakotven poměrný systém a s tím jsou takovéto tendence v křiklavém rozporu.
Čtyři měsíce
To je vše. Někteří křičí div ne o spiknutí, jiní cítí zadostiučinění. Nejvíc křičí ten, kdo chce řídit stát jako firmu. Ve firmě přece žádné soudy nejsou! Aspoň on tam žádné takové oddělení nemá! Právě že v demokratickém státě jsou. Teď mají poslanci nejméně čtyři měsíce na to, aby volební zákon opravili. To vůbec není málo.
Ano, někteří si polepší, jiní ztratí. Ale systém nemůže být nerovný! Aby jeden hlas vydal za pytel cementu a druhý za jeho chabou, polovysypanou polovičku… Aby posilovala a bohatla Praha a trpěl venkov, a hlavně pohraničí. A nejvíc nešťastné, nevyléčené Sudety.
Teď je na poslancích, aby se stačili dohodnout. Když to nestačí, bude se vládnout a tvořit zákony jinak, v jakémsi tentokrát opravdu nouzovém režimu. O úkoly Sněmovny by se podělili Senát, vláda a prezident.
Šlo by to, ale raději ne. Raději se dejte do práce, paní poslankyně a páni poslanci. A po nich paní senátorky a páni senátoři. Napravte chyby vašich předchůdců. Dejte všem voličům stejná práva, stejně silný hlas. Třeba aby křesťanští demokraté i v misijních územích byli k zaslechnutí. Aby jejich volič měl vůbec důvod vypravit se k volební místnosti. Ale také třeba volič zelený. Vždyť nikdo neví, kdo se bude víc radovat a kdo bude víc naříkat. To je demokracie: jistá pravidla, nejistý výsledek.