Vydání: 2023/8 Vstupujeme do postní doby, 21.2.2023

Příloha: Perspektivy 8

 
© Jan Hrubý
KOMENTÁŘ Pavla Svobody
Reakce Západu byla překvapivá, silná a většinou správná. Právě kvůli ní – kromě připravenosti ukrajinské armády – selhal původní Putinův plán na Blitzkrieg, bleskovou válku. Kremelští teroristé se totiž právem domnívali, že když Západ výrazněji nezareagoval na dílčí obsazení Gruzie v roce 2008 ani na obsazení Krymu v roce 2014, tak se při další anexi zachová stejně.
Síla reakce Západu spočívá v kombinaci solidárních aktivit jednotlivců, podniků, států i mezinárodních organizací. Jednotlivci bezprecedentně otevřeli Ukrajincům své domovy i peněženky a pomáhali státním orgánům ve zvládnutí přívalu běženců (přes osm milionů), někteří dokonce odjeli i bojovat na frontu. Podobně reagovaly i podniky. Státy v první fázi upustily od byrokracie na ukrajinské hranici, organizují přijetí běženců, dodávají humanitární i vojenský materiál (nejvíce USA a Spojené království), přijímají sankce vůči agresorovi a tyto aktivity koordinují v mezinárodních organizacích – to vše i na úkor vlastního pohodlí a blahobytu, který způsobila mj. potřeba odstřihnout se od závislosti na ruských fosilních palivech. Více než symbolické jsou i odvážné návštěvy politiků v ostřelovaném Kyjevě.
S nadsázkou lze říci, že Putinovi by měla Evropa vztyčit sochu, protože ji nevídaným způsobem v mnoha směrech sjednotil.
Prolomená tabu
Předně západní Evropa konečně pochopila to, nač dlouhodobě upozorňovaly její střední a východní státy: že Rusko rozumí jen řeči síly a vyjednávání považuje za slabost, že se pokouší rozbořit světový bezpečnostní řád postavený na multilateralismu a dodržování mezinárodního práva.
EU při poskytování pomoci mj. prolomila hned tři tabu naráz: 1) společně se zadlužila 2) kvůli nečlenskému státu 3) při poskytování vojenské pomoci. Unie také přijala zatím devět rozsáhlých balíků sankcí (desátý je na cestě), k čemuž je třeba souhlasu všech členských zemí. Celková pomoc EU včetně té od členských států přesahuje 50 miliard eur, což je sice velkorysé, ale zaostává to za USA (více než 100 miliard dolarů).
NATO, jasně podporující Ukrajinu, získalo nový smysl existence a bude rozšířeno o Švédsko a Finsko, které kvůli ruské agresi opustily svoji dosavadní neutralitu. Stranou pozornosti zůstalo vyloučení Ruska z Rady Evropy, mezinárodní organizace proslulé ochranou lidských práv a demokracie.
Ne všechny státy pomáhají stejně. Lavírování při dodávkách vojenského materiálu sledujeme zejména na straně lídrů EU – Francie (např. neslavný Macronův požadavek na bezpečnostní záruky pro Rusko) i Německa, které ale pod tlakem veřejného mínění překročilo svůj stín rozhodnutím dodat těžké tanky Leopard II. Vládnoucí socialisté (SPD) jsou totiž tradičně proruští a německá společnost kvůli druhé světové válce nechce být zatažena do ozbrojeného konfliktu.
Proč nepolevovat?
Podporovat Ukrajinu v jejím existenčním boji má smysl jednak kvůli nám samotným a jednak – z křesťanského (a vlastně lidského) pohledu – k naplnění blíženecké lásky.
Kvůli sobě samým je třeba Ukrajinu podporovat z řady důvodů: 1) především jde o největší konflikt od druhé světové války, a to v našem dosahu, přesněji v dostřelu ruských raket: následky případného vítězství Ruska pro apetit jeho imperialismu je lépe ani nedomýšlet; 2) migrační vlna vyvolaná ruskou agresí není v našem zájmu; 3) Ukrajina se do války dostala tím, že se přiklonila k západním, tedy našim hodnotám svobody a demokracie, což autoritářské Rusko ve svém bezprostředním sousedství nechce snést: to by pak někoho mohlo napadnout tyto hodnoty aplikovat i v Rusku! I v tomto smyslu Ukrajina bojuje také za nás.
Křesťanské důvody pro pomoc zemi zbídačované agresorem jsou evidentní: mír je křesťanská hodnota; láska a milosrdenství, které jakožto Boží obraz máme naplňovat, jsou esencí křesťanství. A je také v zájmu pověsti křesťanů, aby tato esence zvítězila nad – z křesťanského hlediska nepochopitelnou – podporou ruské agrese ze strany vedení moskevského pravoslavného patriarchátu. To je mj. důležité i proto, že snahu zneužívat křesťanství k nacionalistickým cílům vidíme třeba i v Maďarsku, které mimo jiné jde Rusku na ruku (např. zákazem převozu vojenského materiálu přes své území, o odmítání poskytnout zbraně Ukrajině ani nemluvě). Agrese je také možná jen kvůli systematické manipulaci Rusů se lží a strachem – což odporuje křesťanské úctě k pravdě.
Není třeba být filozofem k úvaze, že historie bude jednou soudit naši generaci podle toho, jak obstojíme v této zkoušce, která je náročnější než předchozí migrační či covidové krize (snad nic horšího už nepřijde). V zájmu sebe samých i celého světa zkusme tuto příležitost nepromarnit.