Učíme se dívat za horizonty
Vydání: 2023/35 Papež poprvé v Mongolsku, 29.8.2023
Při letních česko-německých poutích si připomínáme společnou historii. Společná je ale i současnost.
© Jan Hrubý
KOMENTÁŘ Mons. Adolfa Pintíře
Po několika letech jsem měl příležitost potkat P. Aloise Ehrla, osmasedmdesátiletého kanovníka z diecéze Eichstätt v Bavorsku. Loni oslavil padesátileté kněžské jubileum a byl pozván, aby celebroval ve Svatém Kameni u Dolního Dvořiště pro německé rodáky mši svatou o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Sám pochází z opačné strany Šumavy. Narodil se nedaleko Nýrska v Hamrech pod šumavským Ostrým (tehdy českobudějovická diecéze). Tito rodáci „heimatvertriebene Böhmerwalder“ (vyhnanci ze Šumavy) založili spolek Glaube und Heimat (Víra a vlast) a už 75 let vydávají stejnojmenný časopis, kde sdílí své životní osudy.
Kostely ve Svatém Kameni i v Hamrech mají stejný osud. Oba byly vzhledem k poloze zničeny „péesáky“ a po pádu železné opony obnoveny. P. Ehrl zavzpomínal na první návštěvu svého rodiště v roce 1990, odkud byl odnesen jako malé dítě v batohu, a na zkázu, kterou tam našel. Když se o tom zmínil na biskupství v Eichstättu, dostal podporu k obnově kostela. Následovala setkání s tehdejším farářem v Nýrsku P. Josefem Šimsou, starostou, památkářem, nadšenci pro obnovu… „Já nikoho z nich z kostela neznám,“ říkal pan farář. „Vidíte, jakou máte příležitost!“ slyšel odpověď. (Stojí za připomenutí, že farní kostel v Nýrsku byl spolu s dalšími historickými budovami v 70. letech bez milosti zbourán.) Výsledkem byla obnova a 11. září 1993 kostel posvětil biskup Antonín Liška.
Byla to tehdy zvláštní situace. Často se říkalo, proč se obnovují kostely, kde nikdo nežije? K čemu je budeme potřebovat? Byl by to dlouhý seznam. Jen namátkou: Cetviny, Pohorsko na Šumavě, Svatý Tomáš u Lipna, Zvonková, Chroboly, Svatá Magdaléna u Volar, Polná na Šumavě, Stožec, Mouřenec, Dobrá Voda u Hartmanic… Každá taková oprava byla příležitostí zodpovědně zacházet s prostředky, které přicházely od dárců ve sbírkách, jako byla podpora od Ackermann-Gemeinde, od německých a rakouských biskupství, Kirche in Not, Kolpingova díla, Renovabis aj. Vznikaly podpůrné česko-německé spolky, které pak mohly čerpat finance z různých fondů. Ukázalo se, že určitá formální přesnost není jen nepříjemnou nutností, ale mnohdy dobrým pomocníkem. A duchovní měli příležitost učit se jednat se „světskými“ institucemi. Někteří to nesli úkorně.
Oživený kontakt umožnil především setkávání lidí. Osobnosti jako linecký biskup Maximilian Aichern nebo pasovský Franz Xaver Eder podpořili práci diecézních grémií. Na Ktiši se budovalo diecézní centrum mládeže, rozběhla se spolupráce žen s pasovským Frauenbundem nebo mezi diecézními médii. Mimořádnou pozornost budil rozvoj úcty k sv. Janu Neumanovi v Prachaticích a obnova jeho rodného domu.
Za všechny osobnosti vzpomeňme Mons. Karlheinze Frühmorgena, který podporoval sestry v Kájově a Prachaticích, velmi se zasloužil i o Dobrou Vodu u Hartmanic. Tam žil před tisíci lety poustevník sv. Vintíř. Mons. Karlheinz zde obnovil kostel, vybudoval na základech zničené farní budovy dům setkávání a napomohl získat prostředky na proslavený skleněný oltář.
Obnovujeme kostely
Po více než třiceti letech se opět na mnohých místech ve vnitrozemí ozývá otázka, k čemu vlastně tam či jinde potřebujeme kostely. Možná nám pomůže pohled na to, co se děje v tzv. Sudetech. Především zjišťujeme, že to, co bylo ve 20. století chápáno jako česko-německá hranice, byla současně hranice se Saskem, Slezskem a Bavorskem. Ta rakouská byla vlastně nová. Setkávání přes tyto hranice objevilo společné dějiny a kulturu. Poutní místa zase dávají příležitost k usebrání. Obnova vyžaduje osobní námahu, jak to ukazuje pan Altman, který jezdí opravovat kostel v Pohoří. Rodí se z úcty k předkům. Máme ještě co dohánět, nejen v pohraničí, při obnově této úcty k lidem, jejichž postoje byly pevné a statečné. Obnovený, ale zapomenutý kostel ve Zvonkové připomínající P. Engelmara Unzeitiga – blahoslaveného české krve, i když německého jazyka – je toho připomínkou.
Setkávání jako česko-německý piknik v Domažlicích či zastavení u Hauswaldské kaple na Srní pomáhají vidět, jak naši předkové – ač různých jazyků – měli společnou řeč při ochraně a rozvoji země, ve které žili. Ideálem nebylo nechat vše napospas divoké přírodě. Učme se ze společné historie, kde a proč se zrodila nenávist, co vedlo ke konfliktům, ale i to, jak je překonat.
Ti, kteří před třiceti lety doprovázeli své blízké, jsou dnes sami osmdesátníci. Vědí, že stálo za to opravovat kostely. Učíme se tak dívat za horizonty.
Autor je předseda česko-německého Sdružení Ackermann-Gemeinde.
