Vydání: 2023/7 Zakusili jsme, že jsme jedna církev, 14.2.2023

Příloha: Perspektivy 7

KOMENTÁŘ P. Michaela Martinka
Ta hranice je především geografická a rozděluje Evropu na východ a západ. Východ má blíž k pravoslavné tradici, k níž patří smysl pro tajemno, statické pojetí života, dějin i náboženství a velká úcta k osobám, které stojí v čele církve nebo státu. Na západě se rozvinula protestantská tradice, která se snaží racionálně odkrývat to, co je tajemné, život i dějiny vnímá jako neustálou změnu, k mocenským elitám je kritická. Tato historická rozdílnost byla ještě uměle prohloubena čtyřicetiletou komunistickou izolací. Katolická církev je ovšem po celé dějiny přítomná v obou částech Evropy, a dýchá tedy oběma plícemi, jak rád zdůrazňoval polský papež Jan Pavel II.
Z těchto kořenů vychází odlišnost některých odpovědí na aktuální otázky. Církev na západě považuje např. za nutné, aby došlo k plnému zrovnoprávnění žen a mužů, a to i v přístupu k řídícím pozicím a někdy i ke kněžskému svěcení. Zástupci z východních částí naopak sdělují, že to není na pořadu dne. Církev na západě se staví stále více tolerantně ke stejnopohlavním svazkům a hledá vstřícný pastorační přístup k lidem žijícím v neregulérních partnerských svazcích. Církev na východě naopak považuje takovou otevřenost za ohrožení privilegovaného postavení tradiční rodiny. Na východě Evropy také málokdo zpochybňuje nadřazené postavení kléru; na západě se naopak zdůrazňuje odpovědnost celého Božího lidu na základě všeobecného kněžství.
Tyto odlišné přístupy byly v synodálních diskusích patrné na několika rovinách. Zpočátku v šestiminutových prezentacích za každou biskupskou konferenci. Později docházelo v diskusních skupinách k názorovým konfrontacím, které se projevily i při sdílení v plénu. Nakonec se to vše promítlo do formulace závěrečného shrnutí. To bude také jedním z podkladů k vytvoření výchozího materiálu pro podzimní zasedání biskupské synody v Římě.
Snaha naslouchat
V průběhu diskusí byla patrná intenzivní snaha naslouchat jiným názorům a naslouchat také jemnému hlasu Ducha Svatého. K tomu pomáhaly několikaminutové modlitební pauzy v průběhu jednacích bloků. Zároveň se účastníci snažili vyjadřovat takovým způsobem, aby nezranili nebo neurazili vnímání těch, kteří s nimi nesouhlasí. Tato ohleduplnost působila příjemně, neboť vnášela do diskusí vzájemnou úctu. Na druhé straně se ale můžeme ptát, kdy a jak, a zda vůbec, lze touto cestou dojít k jasným rozhodnutím.
Synodální proces bude jistě náročný a dlouhý. Především je třeba vytvořit pro něj organizační a metodický rámec, abychom se zbytečně nevydávali na slepé cesty. Zatím ani přesně nevíme, k jakému cíli bychom měli směřovat. Zdá se totiž, že na západě Evropy už jsou zásadní reformy na spadnutí, zatímco na východě jsou ještě velmi daleko. Budeme se muset v zájmu jednoty s reformami rozloučit? Nebo je odložit, možná o desítky let? Nebo o nich rozhodnout a doufat, že ti, kteří teď nechápou, postupně pochopí? Nebo se má církev decentralizovat, nečekat na společné řešení a postupovat v různých oblastech různým způsobem a tempem? Nebo si bude každá názorová skupina stát pevně na svém, což by mohlo vést ke schizmatu?
Všechny tyto otázky stojí před námi. A problém není jen geografický, neboť ve všech regionech jsou lidé a skupiny, které stojí na rozdílných pozicích. Myslím, že názory křesťanů v České republice odpovídají jejímu postavení uprostřed Evropy: máme zde jak zastánce reforem západního ražení, tak ochránce „tradičních hodnot“. Tvoříme tak jakýsi most mezi těmito dvěma přístupy.
Nový způsob práce
Synoda zatím nepřinesla moc odpovědí, ale přinesla nový způsob práce, který někteří označili jako „duchovní konverzaci“. V ní se setkává celý Boží lid: laici, kněží, biskupové, řeholníci a řeholnice, mladí i staří, ženy i muži. Nikdo není nadřazen, všichni společně se učí. A tento způsob práce má proniknout do všech struktur a organizačních úrovní církve. Podle zásady papeže Františka: Důležitější je čas než prostor. Lepší než ovládnout prostor rychlým řešením je nastartovat proces, který povede k lepšímu řešení.
Protože, jak zdůraznil v úvodním zamyšlení Tomáš Halík, „křesťanství je cesta. Je to cesta následování toho, který řekl: Já jsem cesta. K této vizi se křesťané během dějin neustále vraceli, zejména v dobách krizí. Křesťanství, křesťanská víra a křesťanská církev je cesta, dynamická realita.“