Vydání: 2022/49 Za svobodu vyznání , 29.11.2022

Příloha: Perspektivy 49

KOMENTÁŘ Jaroslava Šebka
Hlavním aktérem inscenace procesu byl bývalý druhý muž KSČ Rudolf Slánský. Podobně jako další postižení funkcionáři v zemích moskevského bloku, i on roztáčel soukolí, které ho později semlelo. Vedl tvrdé zápasy proti oponentům, včetně těch náboženských. Na poradě krajských stranických tajemníků si tak v květnu 1949 pochvaloval prováděné proticírkevní zásahy. Ze Slánského popudu byli navíc do Československa pozváni sovětští poradci, kteří disponovali velkými pravomocemi a začali připravovat mechanismus výroby politických monstrprocesů. Slánský sám na velkých stranických shromážděních šířil vahou své autority a podle moskevského vzoru stanoviska, že do vedení komunistických stran jsou záměrně nasazováni špioni západního imperialismu a zrádci, aby zde škodili. Jako muž vychovaný komunistickými principy se i při počínajícím politickém pádu dovolával sovětských zkušeností s potíráním vnitřního nepřítele.
Komunistické hnutí totiž potřebovalo už po krátkém čase vysvětlit všechny negativní jevy své vlády tím, že za ně mohou buď nepřátelé zvenčí, anebo domácí protivníci – tedy buď lidé s odlišným politickým či ideovým názorem, nebo přímo nepřátelé dosazení dovnitř komunistické strany. S tímto úhlem pohledu se připravovala půda na to, aby revoluce začala klasicky požírat své děti.
Důraz se kladl i na to, jak má takový zločinec v rudém rouchu vypadat. Do jednoho kotlíku se zpočátku smíchaly kontakty na jugoslávské (tzv. titovské) činitele, interbrigadisty, bojující na straně republikánského Španělska, nebo působení v londýnském exilu za války. Nakonec se ale nejsilnějším motivem pro skládání skupiny obviněných stal jejich židovský původ.
Stejně jako byl coby divadelní představení prezentován veřejný proces, dohlíželo se také na vytváření adekvátní „atmosféry“ ve veřejnosti. Noviny plnily rezoluce pracujících, které odsuzovaly spiklence a žádaly nejtvrdší tresty. Vedle toho však prováděla Státní bezpečnost i své vlastní monitorování názorů ve společnosti, a to napříč různými sociálními skupinami. Jeden z továrních dělníků v listopadu 1952 nenávistně prohlásil, že „vláda má vůbec vyházet všechny Židy, jako byl Slánský-Salzman. Takových židáků bude více, a pokud budeme mít židy na vedoucích místech, tak to nepůjde. Měli ho již zavřít dříve.“ Z některých výroků vyplývalo, že by se dotyční nerozpakovali Židy opět vraždit. Politická karikatura pak přebírala vnější znaky Židů, jako je používali nacisté a další antisemité.
Sionismus místo antisemitismu
Zařazení židovského etnika mezi nepřátele sice u nás navazovalo na antisemitské tendence z minulosti, ale současně dostalo i vydatné palivo v rámci oficiálních ideologických kampaní inspirovaných přímo z Kremlu. Poměrně rychle byla po druhé světové válce v Sovětském svazu, a tím pádem i v dalších zemích moskevského bloku opuštěna představa Židů jako obětí do té doby nepředstavitelných brutálních zvěrstev holocaustu, ale v dobových výmyslech byl vykreslován paradoxně jako pachatel, který chce začít ve spolčení s kapitalistickými imperialisty další válku. V době stalinismu tak upadl do zapomnění i nacistický masakr Židů v Babim jaru u Kyjeva, o němž se začalo veřejně mluvit až začátkem 60. let. Důvodem tohoto zpoždění byla změna pozice Izraele, která se ve stalinistických plánech od vstřícného pohledu (daného i vojenskou pomocí v první izraelsko-arabské válce) rychle posunula k nepřátelství. Sovětská justice navíc začala připravovat i další velký proces se židovskými lékaři.
Obraz Žida jako nepřítele se stal součástí propagandistických kampaní komunisty plně kontrolovaných médií i v Československu. Vyšetřovatelé uváděli, že Slánský dosazoval do vysokých funkcí své židovské spojence, kteří měli v dobové rétorice „záporný vztah k lidově demokratickému zřízení“, takže se z tohoto důvodu vlna perzekuce začala šířit i do dalších státních míst (např. v rámci ministerstva zahraničí). Pronásledování bývalých členů mocenské hierarchie židovského původu se ideologicky zdůvodnilo pojmem, že to byl „sionista“, aby se tak na iniciátory vnitrostranických čistek nepohlíželo jako na antisemity. Tažení proti stranickým elitám židovského původu se neomezovalo jen na české země. Na Slovensku došlo i k propojení tzv. buržoazních nacionalistů, jak byl označován Gustáv Husák, s tzv. sionisty, což byl například dnes už neznámý stranický funkcionář Koloman Moškovič.
Slánským to neskončilo
K rehabilitaci Slánského došlo poměrně pozdě, v rámci destalinizace až v roce 1963. V době normalizace se ale za Slánského procesem zavřela voda. Naopak se více hovořilo o jeho synovi Rudolfovi Slánském ml., který se stal signatářem Charty 77, a zmiňovala se jeho úloha v době Pražského jara, která byla pochopitelně z pohledu stranického vedení i Státní bezpečnosti jednoznačně kontrarevoluční.
Zneužívání židovského motivu komunistickou propagandou navíc neskončilo kampaněmi proti Slánskému a jeho spolupracovníkům. Na konci 60. let se prvky komunistického antisionismu objevily znovu – tentokrát v souvislosti s napadáním Izraele po sedmidenní válce v roce 1967. Tehdy naše země na dlouhých 32 let přerušila se židovským státem diplomatické vztahy a naopak vehementně podporovala arabský svět, od něhož čekala šíření marxistických idejí v postkoloniálních zemích. Tento ideologický segment byl pak často využívaným propagandistickým nástrojem po celou dobu normalizace.