26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Přežívat, nebo doopravdy žít?

16. 2. 2021

|
Tisk
|

Život s pandemií přinesl nové nároky a obavy, před nimiž se většina z nás nikam neschová. Není to však i příležitost k proměně?

Vydání: 2021/8 Postní doba pandemická, 16.2.2021

Příloha: Perspektivy 8



KOMENTÁŘ Elvy Frouze
Naprosté většině z nás přinesl rok s pandemií zásadní proměnu v prožívání a uspořádání času, ve způsobech a možnostech spolubytí s druhými, v práci i odpočívání. Mnozí se ocitají pod obrovským tlakem obav o zdraví své i svých milovaných, o zajištění živobytí, o budoucnost. Trvá to už příliš dlouho – a zatím se nerýsuje možnost blízké změny.
Pořád platí, že i tahle krize v sobě ukrývá příležitosti k naší proměně. Po tak dlouhé době vzájemné izolace a nekončící nejistoty už to ovšem nemusíme vnímat, někdy pociťujeme až alergickou reakci, když nám tuhle možnost někdo připomene. Přesto se o to pokusím: Není teď často reálné podávat výkon v takové míře a takovým způsobem, jak jsme byli zvyklí – ať už v zaměstnání, ve škole, nebo kdekoli jinde. Můžeme si díky tomu připomenout, uvědomit, že naše hodnota není v tom, kolik toho vykonáme. Základ naší identity spočívá v něčem jiném – že jsme milováni Bohem a že díky tomu umíme milovat. Všechno, s čím je nám dáno v tomhle světě zacházet, má svoji hodnotu právě jen ve vztahu k Bohu, který je láska sama. A Boží přízeň si nemusíme vysloužit svým úsilím, ta se nabízí navzdory i těm nejtěžším okolnostem.
Nejde uhnout
Nutnost trávit většinu času se stále stejnými lidmi (nebo dokonce jen sami se sebou) nás konfrontuje s našimi slabostmi a slabostmi druhých. Nelze tak snadno uhnout před vlastní netrpělivostí, podrážděností, smutkem, úzkostí, hněvem – a to samé k nám mnohdy přichází od našich nejbližších. Až na dřeň tak prožíváme, co znamená vidět sami sebe i své bližní opravdu se vším všudy. Může jít o tvrdou lekci, kdy přicházíme o iluze. Ale právě v ní se učíme důvěřovat, že Pán je s námi i v naší ubohosti a že ve světle jeho blízkosti máme znovu a znovu přijímat a darovat odpuštění, přát druhým to nejlepší a podle svých možností se přičinit o jejich pokoj. Snad právě to je základem lásky, která je mnohem víc než jen emocí, jež se aktivuje ve chvílích štěstí.
Připustit si slabost, narazit na své meze, uvědomit si, že situace někdy je nad naše síly – v tom všem lze rozeznat pozvání, abychom se odevzdali do náruče toho, jemuž síly nedojdou nikdy, kdo nám slíbil, že s námi bude po všechny dny našeho života. „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný,“ píše svatý Pavel. Právě v časech, kdy jsme blízko dna, se nám může velice konkrétně ukázat smysl tohoto výroku, praktické důsledky spolehnutí se na trvající Boží zaslíbení.
Vyvstává tak, co doopravdy nejvíc potřebujeme, abychom v tomhle čase pouze nepřežívali s naléhavým přáním, „ať už je konec“, nýbrž abychom i pod tíhou zkoušek doopravdy žili. Znovu můžeme objevovat důležitost, ba nezbytnost reálně žité naděje, smyslu, odvahy či soucítění.
„Kdo ví, proč žít, vydrží téměř jakékoliv jak.“ Ve výroku, připisovaném Nietzschemu i zakladateli logoterapie Viktoru Franklovi, je skryto poselství i pro tyto dny: Vnímáme-li, že zdroj smyslu není zcela závislý na aktuálních okolnostech, že bolest a napětí smí být součástí naší cesty, že náš domov, místo spočinutí a těžiště je v Božím království, můžeme projít i extrémní zátěží.
Podobně objevujeme, že naděje je víc než optimismus. Kdybychom se upínali jen k tomu, že všechno (a pokud možno co nejdříve) dopadne tak, jak si přejeme, budeme pravděpodobně znovu a znovu zklamáváni. Zdroj, pramen naděje přesahuje viditelný svět – a napájí nás, i když se věci vyvíjejí úplně jinak, než jsme si naplánovali.
Náročná zkouška
Dovolím si skončit malým osobním vyznáním či proklamací. Žijeme s rodinou v domě, který slouží jako místo k setkávání. Přesto se teď s lidmi setkávám převážně venku nebo online. Mám rád projevenou blízkost – podání ruky, rozhovor z očí do očí, objetí. Přesto se teď kromě nejbližší rodiny s nikým neobjímám a při hovorech zůstávám dva kroky v odstupu. Mám rád družnou zábavu. Přesto se teď posezení s přáteli konají jen v úzkém kroužku u zimního ohně.
Proč? Jaký má smysl odpírat si, co mám tak rád? Vnímám na dálku, někdy opravdu až fyzicky, vyčerpání sester a lékařů v nemocnicích. Cítím s těmi, kdo v úzkostech čekají, zda se jejich vážně nemocný vrátí domů z JIPky. Modlím se za ty, kteří už se nevrátili. A ano, samozřejmě, mám starost i o sebe a svou rodinu.
Virus je záludný – nikdo si nemůže být jist, jestli a jak razantně mu zasáhne do života. Avšak přece jen můžeme jeho zákeřné ataky omezit a ztížit. Dočasně si odepřít fyzickou blízkost pokládám za přijatelnou cenu za ochranu zdraví a životů.
Rozumím přitom únavě z odloučenosti, smutku nad promarněnými příležitostmi, obavám z materiální nouze. Procházíme opravdu velice náročnou zkouškou. Začít jednat, jako by tu už žádná pandemie nebyla, ovšem nepokládám za řešení. Doplácí na to nejvíce ti nejzranitelnější. Pokud jejich utrpení zkusíme odstranit ze svého zorného pole, uškodíme tím nakonec i vlastnímu srdci.
Žijeme-li nadějí, vírou a láskou, máme odvahu vidět realitu pravdivě, včetně jejích stinných stránek. Pak i své strachy, smutky a úzkosti přijímáme – a zároveň znovu a znovu s Boží pomocí překračujeme a odevzdáváme. A tak pojďme dál, nejsme na to vůbec sami.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou