Paliativní péče – cesta k respektu
Vydání: 2022/21 Papež vybral pražského arcibiskupa, 17.5.2022
Příloha: Perspektivy 21
Kolem 70 % lidí umírá v nemocnicích. Paliativní týmy (včetně duchovních a kaplanů) se v rámci pětiletého pilotního projektu starali o 4 000 z nich a ministerstvo zdravotnictví na jeho základě otvírá možnosti pro rozvoj paliativní péče v nemocnicích.
© Jan Hrubý
KOMENTÁŘ Jany A. Novákové
Přemýšleli jste někdy o konci svého života? Kdybyste se dozvěděli, že trpíte vážnou, nevyléčitelnou nemocí a že váš čas je omezený? Co byste si přáli? Chtěli byste bojovat o život do posledního okamžiku všemi dostupnými prostředky, nebo byste dali přednost péči, která sice už neřeší vlastní podstatu onemocnění, ale která se bude snažit co nejvíce umenšit bolest a další obtíže? Jak to udělat, aby vaše přání bylo respektováno? A je to vůbec možné?
Je to možné díky paliativní péči. Jejím cílem není vyléčit, ale tišit bolest, mírnit tělesné a duševní utrpení a zachovávat důstojnost člověka. Klade důraz na kvalitu zbývajícího života. Spolu s péčí o tělo se tedy pozornost věnuje i potřebám duševním, sociálním a duchovním. Péči proto poskytuje multidisciplinární tým, který tvoří lékař, zdravotní sestra, psycholog či psychoterapeut, duchovní či nemocniční kaplan, případně pastorační nebo sociální pracovník. Lze jej rozšířit i o pečovatele, poradce pro pozůstalé, dobrovolníky.
Paliativní péče může mít více podob. V nemocnicích to mohou být Konziliární týmy paliativní péče (KTPP), tedy expertní poradenské týmy pro kolegy napříč odděleními, které zároveň poskytují podporu pacientům, jejich rodinám a blízkým, ale také zdravotnickému personálu. Mohou to být oddělení paliativní péče nebo třeba paliativní lůžka na některých odděleních. Pokud jsou možnosti nemocniční péče vyčerpány, může pacient využít služeb kamenného či domácího hospice. U toho je podmínkou stálá přítomnost a péče alespoň jedné blízké osoby.
Jak ukazují zkušenosti a výzkumy, včetně závěrů právě ukončeného pětiletého pilotního projektu ministerstva zdravotnictví „Paliativní péče v nemocnicích“, je i vhodným doplněním léčby, jejímž cílem je nemocného vyléčit. Je ideální ji zahájit co nejdříve po sdělení diagnózy život limitujícího onemocnění. Může být poskytována současně a podle stavu pacienta je vhodné jejich poměr upravovat a vylaďovat. KTPP také komunikují s pacienty a jejich rodinami o obtížných tématech, zjišťují jejich potřeby, pomáhají při formulaci preferencí a zajišťují, aby se respektovaly. Taková péče obvykle přináší nejlepší výsledky, pacienti žijí spokojeněji a déle. Prospěšná je i pro rodinu a blízké, protože také jim je nabídnuta podpora jak během nemoci, tak i později v době zármutku.
Čím dříve, tím lépe
Jedním z výstupů zmíněného pilotního projektu jsou standardy takové péče a metodika, které mohou pomoci nemocnicím, jež se rozhodnou pro zavedení KTPP. Dalším výstupem je nastavení úhradového mechanismu pro nemocniční konziliární paliativní týmy od letošního roku. Projekt rovněž vytvořil prostor pro další odborný růst členů těchto týmů.
Dříve jako nemocniční kaplanka a nyní pastorační asistentka mobilní paliativní péče vnímám, jak moc je pro pacienty a jejich blízké přínosné setkání s paliativní péčí v kterékoliv podobě. Čím dříve, tím lépe. Zatím se ještě stává, že k propojení dojde až v posledních dnech nebo hodinách, a to jsou pak možnosti omezené. Často právě to, co je důležité v závěru života, nemusí mít jen jedno řešení, mnohokrát to ani není primárně otázka medicínská, ale spíše komunikační, etická. Jde o hledání toho, co je právě teď nejdůležitější pro konkrétního člověka, ale co se může s časem proměňovat a vyvíjet. Každý to můžeme mít jinak a je to tak v pořádku.
Pro pacienty i blízké je situace náročná, více než kdy jindy se také vynořují duchovní otázky, a to i u lidí „nenáboženských“ a „necírkevních“. Jsou to existenciální otázky, někdy strach ze smrti, často potřeba usmíření vztahů, odpuštění (dát ho někomu nebo jej přijmout), přijetí sebe sama včetně vlastních chyb a nedokonalostí, potřeba lásky, přijetí své nemohoucnosti a pomoci od druhých a přitom se stále cítit bezpečně a respektovaně.
Paliativní péče se v rámci pilotních projektů osvědčila a její přínos je doložitelný v praxi. Věřím, že se brzy podaří rozšířit a stane se natrvalo nedílnou součástí standardní péče.
Autorka je pastorační asistentka Charity Šumperk, stipendistka nadačního fondu Abakus a členka Pracovní skupiny etika a spirituální péče České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP
Sdílet článek na:
