Vydání: 2019/7 Ve jménu Boha nelze vést války, 12.2.2019, Autor: Stanislav Přibyl

Příloha: Perspektivy 7

KOMENTÁŘ P. Stanislava Přibyla
Mezi obzvláště populární nálepky patří osočení, že někdo je moc „konzervativní“ a někdo zase příliš „liberální“. Mediální svět to má rád, protože to přináší tak toužebné kontrasty, které čtenáře či diváka udržují v napětí a médium ve sledovanosti. Otázkou však je, zda je smysluplné a konstruktivní používat takováto označení na církev a v církvi.
Církev a víra stojí mimo tyto kategorie. Paradigma konzervativní–liberální nemůže platit pro křesťanskou víru, kterou žijeme a hlásáme, ani pro členy církve, protože církev není organizace, ale organismus. A ani náhodou není politickou stranou, která by se snad svým liberálním nebo konzervativním programem snažila přitáhnout voliče – už jenom proto, že žádné nemá a o žádné neusiluje. Nefunguje to tady jako v supermarketu nebo na trhu, kde si vybíráme produkty, které se nám více líbí nebo nám lépe chutnají. Naše víra stojí na osobním setkání s Bohem, v něhož buď věříme, nebo nevěříme.
Nicméně křesťanská víra obsahuje něco z obou výše zmíněných přístupů. Je nám přece jen vlastní určitá konzervativnost, čemuž říkáme apoštolská tradice, stejně tak jako liberálnost, tedy postoj svobody a otevřenosti pro budoucnost. To jsou dvě nedílné, spolu související součásti naší víry. Církev bez minulosti, bez pečlivého uchovávání apoštolské tradice a interpretace Písma, by byla jen jakousi organizací utrženou ze řetězu, ve které si každý dělá a hlásá, co ho napadne. Papež František v této souvislosti často mluví o tom, že taková církev je jen NGO (nevládní organizace či neziskovka), a nemá tedy důvod k existenci. Naopak, církev zahleděná do minulosti a bez nadějeplného pohledu do budoucna by byla jen muzeem s mrtvými exponáty, které čas od času oprášíme od usazenin prachu, ale nejsou pro běžný život nijak užitečné. Kristus nám přinesl věčný život, tedy naději do budoucna, on je ten, který tvoří všechno nové (Zj 21,5).
Ačkoliv dnešní doba nahrává nejrůznějšímu rozdělování, vytváření frakcí a zákopových válek mnoha znesvářených stran, neměli bychom podlehnout tomuto nešťastnému duchu doby. Katolická církev má své jméno po řeckém slově katholikon, což znamená všeobecný. Má tu tedy být otevřená náruč pro všechny bez ohledu na jejich politické či světonázorové preference. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem a církví, říká apoštol Pavel v prvním listu Korintským (srov. 1 Kor 12,12).
Pokud už bychom chtěli hledat nějaké kritérium, tak pro nás katolíky by mělo existovat jen jedno jediné, a to věrnost, nebo nevěrnost Kristu, nic víc. Podobnými slovy se v minulém týdnu vyslovil k této záležitosti i kardinál Gerhard Müller. Odmítám tedy dělení na konzervativní, liberální a podobné nálepkování. Ani jedna z těchto škatulek totiž příliš nepočítá s Pánem Bohem – na toho v tu chvíli nějak zapomínáme, a dokonce se za něj svým moralizováním, povyšováním či kritikou ostatních v takových chvílích mnohdy vydáváme.
Možná si na závěr připomeňme důležité pravidlo připisované svatému Augustinovi: „V podstatném jednota, v pochybnostech svoboda, ve všem láska.“ (In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.) Myslím, že úkolem nás katolíků v této rozjitřené době není vykopávání příkopů, ale spíše stavění mostů. A to platí určitě nejen pro katolíky, ale pro všechny lidi dobré vůle…