Od Lampedusy k pandemii

Vydání: 2020/30 Pouť za Turínským plátnem, 21.7.2020

Příloha: Perspektivy 30

Po sedmi letech od papežovy návštěvy jihoitalské Lampedusy se jeho výzva, abychom si byli všichni bratry, jeví ještě naléhavěji. Pandemická doba ukázala, že se nezachráníme sami. Bratrství je jediná cesta, jak dál – svědčí František svým pontifikátem.


© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Alessandra Gisottiho

Kde je tvůj bratr? Hlas jeho krve křičí ke mně,‘ říká Bůh. To není otázka položená druhým, tuto otázku klade mně, tobě, každému z nás.“ Od návštěvy papeže Františka na Lampeduse a od této otázky položené lidstvu při mši svaté slavené na tomto ostrově uprostřed Středozemního moře uplynulo na začátku července sedm let. Cesta sice trvala jen několik málo hodin, ale pro Františkův pontifikát byla svým způsobem „programová“. Tam na jižním cípu Evropy totiž ukázal, co myslí tím, když mluví o „vycházející církvi“. Zhmotnil zde tvrzení, že realitu lépe nahlédneme z periferie než z centra. Uprostřed migrantů, kteří uprchli před válkou a bídou, nás nechal dotknout se rukou jeho snu o „církvi chudé a pro chudé“. V Lampeduse svou promluvou o Kainovi a Ábelovi také vynesl do popředí otázku bratrství – základní otázku pro naši dobu, či snad pro všechny doby.

Kolem osy bratrství se točí celý Františkův pontifikát. „Bratři“ je pojmenování, jímž poprvé oslovil svět už onen večer po své volbě 13. března 2013. Rozměr bratrství je, pokud to tak lze říci, v DNA tohoto papeže, který si vybral jméno prosťáčka z Assisi, toho, který si pro sebe přál jediný titul –„frate“ čili bratr. Bratrský je rovněž způsob, jakým definuje svůj vztah s emeritním papežem Benediktem XVI. A po podpisu Dokumentu o lidském bratrství společně s velkým imámem při káhirské univerzitě Al-Azhar (4. února 2019) se zviditelní tento „kód“ pontifikátu ještě výrazněji a zřetelněji. Když ale projdeme prvních sedm let Františkova působení, najdeme na cestě, která vedla k podpisu historického dokumentu v Abú Zabí, vícero takových milníků. Je to zároveň cesta pokračující dál, protože ona událost na arabské půdě není jen cílovým bodem, avšak také novým začátkem.

Kde je tvůj bratr?

Vrátíme-li se k „otázce z Lampedusy“, důležité je, že papež použil stejná slova při další vysoce symbolické návštěvě ve vojenské svatyni Redipuglia při stém výročí začátku první světové války. I zde, v září roku 2014, se znovu rozezní s celou svou dramatičností dialog mezi bratrovrahem Kainem a Bohem, kdy Kain odvětí: „Nevím. Copak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9). V tomto odmítnutí – cítit se strážcem svého bratra – spočívá podle Františka kořen veškerého zla, které otřásá lidstvem. Papež zdůrazňuje, že tento postoj „je opakem toho, oč nás žádá Ježíš v evangeliu. Každý, kdo se stará o svého bratra, vstoupí do Pánovy radosti; kdo to neudělá, kdo o něj nedbá, zůstává venku.“

Když sledujeme tento pontifikát, vidíme, že společná příslušnost k lidskému bratrství se skloňuje v mnoha dynamických formách, rozprostírá se od oblasti ekumenické po mezináboženskou, od sociální po politickou. Opět zde vidíme, že to, co nejlépe vystihuje Františkovo myšlení a jednání, je jakýsi mnohostěn. Bratrství má skutečně mnoho faset, tváří. Tolik, kolik na světě existuje lidí a vztahů mezi nimi.

František mluví o „bratrech“ také při modlitebním a mírovém setkání ve Vatikánských zahradách se Šimonem Peresem a Abú Mazenem. „Vaše přítomnost,“ zdůrazňuje, když se obrací k izraelskému a palestinskému vůdci, „je velkým znamením bratrství, které činíte jako Abrahamovy děti, i konkrétním výrazem důvěry v Boha, Pána dějin, který v nás dnes vidí vzájemné bratry a sestry a touží nás vést po svých stezkách.“ Ve jménu bratrství, živeného společnou vírou v Krista, došlo také k setkání římského biskupa s moskevským patriarchou, které bylo ještě pár let předtím nemyslitelné. Na Kubě spolu František a Kirill podepisují dokument, který v úvodu zdůrazňuje: „S radostí jsme se sešli jako bratři v křesťanské víře, abychom si promluvili ‚ústně‘“ (srov. Jan 2,12).

Bratrství je také klíčovým slovem, které nám umožňuje rozluštit jeden z nejsilnějších a nejpřekvapivějších činů Františkova pontifikátu: gesto pokleknutí a políbení nohou lídrů Jižního Súdánu, pozvaných do Vatikánu na duchovní a mírové exercicie. „Vás tři, kteří jste podepsali mírovou dohodu,“ říká papež naléhavě, „žádám jako bratr: Zůstávejte v míru. Žádám vás o to ze srdce. Vykročme kupředu.“

Všichni jsme zranitelní

„Epochální změna“, kterou právě prožíváme a kterou pandemie urychluje, nás nutí k bezodkladnému přijetí odpovědnosti za lidské bratrství. „Kde je tvůj bratr?“ Otázka ze slunného rána 8. července roku 2013 na Lampeduse je dnes tou hlavní otázkou. Svět přesvědčený o tom, že může pokračovat dál v sobecké logice „takhle se to dělá odjakživa“, se náhle ocitl na zemi nevěřícně a bezmocně hledící tváří v tvář neviditelnému a nepolapitelnému nepříteli. Nyní se obtížně snaží vstát, ale nenachází ten správný základ, o nějž by se opřel. Touto oporou, jak nám opakuje František, je právě bratrství. Jedině na těchto základech lze stavět pevný domov pro lidstvo.

Koronavirus dramaticky ukázal, že nezávisle na míře rozvoje a bohatství mezi národy i uvnitř nich jsme zranitelní všichni. Jsme bratry na jedné lodi zmítané vlnami bouře, která postihuje každého z nás bez rozdílu. „S bouří,“ jak upozornil papež František za deštivého večera 27. března na prázdném náměstí sv. Petra, „spadla maska stereotypů, kterými jsme zakrývali své ‚ego‘ v obavách o vlastní obraz – a tím se znovu odkryla sounáležitost, které neunikneme: příslušnost k bratřím.“ Právě ta může probudit naše vědomí umrtvené před mnohými „pandemiemi“ (jako je válka, hlad aj.), které klepaly na naše dveře, ale o něž jsme se nestarali, protože se jim nepodařilo vstoupit až k nám domů.

„Existuje spousta jiných pandemií, při nichž lidé umírají, ale my se díváme jinam,“ připomněl papež František při mši svaté v Domu sv. Marty 14. května. Podobně jako na Lampeduse nám i dnes říká, že se nemáme dívat „jinam“, protože pokud se skutečně považujeme za bratry, pak žádné „jinde a jinam“ neexistuje. Jinde jsme my.

Autor je zástupcem ředitele vatikánských médií a bývalým vedoucím Tiskového centra Svatého stolce. Text vyšel v L’Osservatore Romano a Vatican News. Přeložila Kateřina Koubová.

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Hleďme na pastýře Františka

Nová encyklika, tedy okružní list, papeže Františka je jedním z nejdůležitějších papežských textů několika posledních desetiletí. Na svátek sv. Františka z Assisi…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay