Gorbačov, Rusko a my

Vydání: 2022/37 Církevní školy zahájily výuku, 6.9.2022

Příloha: Perspektivy 37

Víkendové rozloučení v Moskvě s Michailem Gorbačovem, který zemřel 30. srpna ve věku 91 let, bylo klinickým obrazem přelomové éry, ve které žijeme.

 
© Jan Hrubý


KOMENTÁŘ Alexandra Vondry

Nic není jako dřív. Žádný státní pohřeb s poctami. Žádné velké projevy. Jen ticho a pohřební hudba doprovázely na poslední pozemské cestě muže, který měl velkou zásluhu na pokojném konci studené války a který pootevřel dveře k osvobození a emancipaci národů střední a východní Evropy ze sovětského imperiálního útlaku.

Nepřišel Putin. Nepřijeli ani zahraniční delegace z Ameriky a Evropy, Česko nevyjímaje. Ten první na pohřeb nedorazil, protože Gorbačovovi přisuzuje vinu za rozpad Sovětského svazu. Pro novodobého cara Putina to byla největší ruská geopolitická katastrofa 20. století. Ti druzí by naopak rádi přijeli, protože pro ně byl konec studené války požehnáním. A pro státy střední a východní Evropy byl rozpad SSSR vítaným zázrakem. Jenže evropští státníci přijet nemohli, protože na Rusko – odvetou za brutální a ničím nevyprovokovanou vojenskou invazi na Ukrajině – uvalili sankce a ruské protisankce jim cestu do Moskvy de facto znemožnily. Výjimkou byl maďarský premiér Viktor Orbán.

Gorbačov si ve své éře rozpad impéria určitě nepřál. Jako přesvědčený komunista si nepřál ani kolaps politického systému. V éře pozdního komunismu, který v ideologické soutěži se svobodným kapitalismem zoufale zaostával, ovšem dospěl k názoru, že změny jsou nezbytné. Snažil se systém reformovat ekonomicky (tzv. perestrojka) i politicky (tzv. glasnost).

Reformy jako rozbuška

Jeho naivní snaha byla odsouzena k nezdaru. Za prvé proto, že komunismus ekonomicky reformovat nelze – nikde se to nepodařilo, ani v Číně, která se vydala cestou státem řízeného kapitalismu a komunismus jí slouží jako zástěrka pro kontrolu nad poddaným lidem. Za druhé proto, že Rusko zatím nepoznalo nic než samoděržaví a autoritářství. Jeho tradice nezná ochranu soukromého majetku ani úctu k individuálním právům a svobodám lidského jedince. A za třetí, jako aparátčík si Gorbačov jen málo uvědomoval, jaké napětí dřímá v porobených republikách uvnitř SSSR – baltskými státy počínaje a Gruzií a středoasijskými republikami konče. Glasnost se stala rozbuškou k jejich přirozené emancipaci. Následoval nejen kolaps komunismu, ale i rozpad říše. Je nepochybnou Gorbačovovou zásluhou, že se mu nesnažil zabránit použitím vojenské síly ve větším rozsahu. Prostředky k tomu měl.

Z našeho pohledu je klíčové, že v roce 1989 odmítl použít vojenskou sílu proti státům střední Evropy. Dodnes si živě vzpomínám na cestu Václava Havla do Moskvy v únoru 1990. Šlo nám o hodně. Požadovali jsme nejen urychlený odchod sovětských vojsk, ale i zrušení tzv. Brežněvovy doktríny, na jejímž základě si Kreml nárokoval rozhodovat o naší suverenitě. Přilétali jsme do Moskvy bez velkých iluzí. Ale byla to zvláštní doba, kdy dějiny – po letech totalitního bezčasí – doslova letěly zázračnou rychlostí. Havel na palubě vládního speciálu fixou na čtvrtku papíru načrtl text s našimi požadavky a během první schůzky v Kremlu pak Gorbačovovi sdělil, že to chceme podepsat ve společné deklaraci ještě před návratem do Prahy. Gorby tehdy k našemu překvapení zavolal z vedlejší místnosti ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho a zaúkoloval ho, aby to s naším ministrem Jiřím Dienstbierem rychle dojednal. Druhý den jsme to podepsali. Bylo tam vše, co jsme potřebovali. V dnešní době si takové tempo neumím představit.

Pro Putina slaboch

Gorbačov si zaslouží naši úctu, i když zdaleka nebyl jediným zahraničním státníkem, který se zasadil o to, že studená válka pokojně vyústila v naši nezávislost a svobodu. Zásadní byl přínos amerického prezidenta Ronalda Reagana, který Moskvu ke změnám donutil tím, že defenzivní politiku zdržování komunismu nahradil ofenzivou na různých frontách – počínaje zbrojením a konče podporou porobených národů. Velkou morální vzpruhou pro nás byl i polský papež Jan Pavel II. Kancléř Helmut Kohl pak využil okna výjimečné příležitosti k tomu, aby prosadil rychlé sjednocení Německa.

V Rusku naopak Gorbačov žádnou úctu nemá. Pro Putina byl slabochem, který v rozhodujících chvílích rezignoval na mocenskou a silovou politiku. Dnešní Rusko se vrací se svou revizionistickou a mesianistickou politikou do dávno vyjetých kolejí a opět se stává hrozbou pro své okolí. S komunismem, který byl ostatně importem z Evropy, to naštěstí nemá už nic společného, ale ruská imperiální rozpínavost a vůle bezohledně používat sílu k prosazování mocenských zájmů nám velí držet si tuto zemi na distanc a nemít o ní žádné iluze. Studená válka, byť v trochu jiné, multipolární podobě, je zpět. Takže přistupujme k Rusku, jaké skutečně je, a nikoli, jaké bychom si ho přáli mít. Nynější stav totiž může trvat dost dlouho.

Autor je europoslanec (ODS) a bývalý poradce prezidenta Václava Havla




 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2022

Posvátno se nesmí opírat o moc

„Nastala hodina, kdy je třeba se probudit z fanatismu, který znesvěcuje a porušuje každé náboženské vyznání,“ zdůraznil papež před účastníky mezináboženského…

celý článek


První bazilika sv. Ludmily

V pořadí šestnáctou basilikou minor v Česku (v Praze pátou) se v pátek 16. září stal chrám sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Mši svatou spojenou se slavnostním vyhlášením…

celý článek


Papežský almužník na frontové linii

„Upevnit ve víře, dát naději, být nablízku“ – to vedlo papeže Františka, aby už počtvrté vyslal na trpící Ukrajinu svého almužníka kardinála Konrada Krajewského.

celý článek


Jak je důležitý sociální smír

Nadcházející zima patrně bude testem soudržnosti naší společnosti a také toho, jak dokáže řešit konflikty. Uvědomujeme si vůbec, jak je sociální smír důležitý?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay