Dvě roviny naslouchání

Vydání: 2021/51-52 Vánoční pohled do betléma, 14.12.2021

Příloha: Perspektivy 51-52

V jedné písni se zpívá: „Jenže ty neslyšíš, jenže ty neposloucháš…, nebo spíš nechceš vidět.“ Jak vlastně vnímáme slovo „poslouchat“ či „naslouchat“? A umíme to? Čas adventní a vánoční v rodinném kruhu je k tomu víc než příhodný.

 
© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Hany Imlaufové

Můžeme se podívat na obě roviny naslouchání. První – to je dovednost, jak umím já naslouchat druhým. Ve druhé rovině se zaměřím na to, jak je nasloucháno mně.

Děti se spoustu dovedností učí v rodině. Už kolem prvního roku a následně v batolecím období se dítě učí mluvit a s rozvojem slovní zásoby získává stále nové a nové poznatky. Objevuje, že jazyk je nástrojem mezilidské komunikace. To je skvělé a nám rodičům se tak děti stávají více a více partnery k rozhovorům. Učí se ale děti v rodinách také naslouchat? A jak vlastně? A při jakých činnostech?

Dobrou příležitostí jsou společná jídla. To je ten čas, kdy se rodina sejde kolem stolu a především při večeři, kdy by měl každý dostat slovo a povědět druhým o tom, jak se dnes měl, co dělal, z čeho měl radost, co ho rozzlobilo. V tuto chvíli musí ostatní členové alespoň poslouchat, v lepším případě naslouchat. Teprve když dokončí své povídání, mohou se ho ostatní ptát. Když někdo mluví, ostatní mu nesmí skákat do řeči a překřikovat, což je v rodinách velkým nešvarem. Je to jakýsi závod – kdo to řekne rychleji, hlasitěji, důrazněji. A tak se děti překřikují a někdo z rodičů zvýší hlas, aby je napomenul, a tím je také překřikuje. K tomu by nedocházelo, kdyby děti zažívaly, že jim je vždy dán k povídání prostor. Že nemluví jen ten, kdo je starší či komunikačně zdatnější. Zejména když je dítě malé a ještě se hůře vyjadřuje, je to úkol rodičů, aby mu dostatečný prostor uhájili a učili sourozence, že bráška či sestřička má stejné právo nám něco sdělit jako ostatní.

Pro děti je výchovné, když zažívají i to, že rodiče sdílejí své zážitky či pocity z uplynulého dne, samozřejmě v přiměřeném čase a jen s nutnými detaily. Děti se tak učí, že do chodu rodiny patří to, že si spolu povídáme a že o sobě díky tomu vlastně víme. A tak děti lépe pochopí, proč je máma dnes tak unavená (mluvila o náročném dnu v práci) nebo proč táta hned po večeři ještě bude muset dělat něco důležitého do práce (mluvil o tom, že něco nestihl).

V rodinách napříč všemi věky dětí by mělo platit pravidlo, že mobily ke stolu nepatří. Toto pravidlo samozřejmě musí platit i pro rodiče! Sdílení a naslouchání může být také součástí večerní modlitby. To je úžasný čas zklidnění, ve kterém se někdy otevře dětské srdce a začne povídat o tom, co ho trápí či tíží. A zde je nutný pravdivý, naslouchající postoj mámy nebo táty. Když dítě zakouší, že je mu nasloucháno, že se nemusí bát hovořit o svých nejistotách či neúspěších, zakouší, že je milováno. Takové dítě může být samo sebou a ví, že ho rodiče přijímají takového, jaký je. Někdo namítne, že s malými dětmi to nejde, že jsou neklidné a nevydrží ani u stolu, natož u modlitby. O to víc to s dětmi musíte „trénovat“. Pozitivní pocity, které dítě prožívá v situacích, kdy ví, že se ostatní členové rodiny o něho zajímají, mají obrovskou hodnotu.

S pojmem naslouchání je úzce spojena empatie. Tím, že druhému upřímně naslouchám, snažím se vcítit do toho, co prožívá. Dávám mu tím najevo nejen zájem, ale také úctu a lásku. Když si umí manželé naslouchat, bude se jim lépe dařit učit to také své děti. Budou to „učit“ spíše mimoděk, protože děti budou díky tomu vyrůstat v atmosféře lásky, porozumění a empatie.

Širší rodina

O Vánocích se budeme setkávat i se širší rodinou. Občas si někdo posteskne: „Vždyť oni o nás nic nevědí.“ – „Vždyť oni se o nás nezajímají.“ Na místě je otázka: A jak se o ně zajímám já? A tak si, prosím, letos dejme pozor, aby se rodinné sešlosti nezredukovaly na konzumaci jídla, alkoholu či povídání o politice, případně o očkování. Nejen o Vánocích, ale i při jiných oslavách se může podařit, že každý sám za sebe bude vyprávět o tom, co mimořádného prožil od doby, kdy se setkali naposledy. Čím žije v posledním roce, co ho čeká.

Pokud se má takovéto naslouchání a sdílení podařit, je potřebná vynalézavost někoho z účastníků, kdo s návrhem takhle si popovídat přijde. A dále je podmínkou ukázněnost účastníků, kteří budou ostatním opravdu naslouchat a nebudou se při tom, když někdo něco vypráví, bavit či koukat do mobilů. Maminky a babičky ať v těchto chvílích „neruší“ s nabízením pochutin a tatínkové a dědečkové ať „nezlehčují“ to, co budou děti vyprávět. Každá rodinná sešlost vyžaduje jakéhosi „moderátora“, který návrh ke společnému sdílení vysloví a nenásilně ho moderuje.

Přeji vašim rodinám, abyste si našli čas na sdílení a naslouchání nejen o Vánocích, protože všechny tyto chvíle se do vašich dětí ukládají jako důležitá hodnota do celého jejich budoucího života.

Autorka je psycholožka, působí v Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně v Praze
 

 


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články



Aktuální číslo 5 25. – 31. ledna 2022

Upřesněné počty věřících

Český statistický úřad (ČSÚ) minulý týden zveřejnil podrobnější data o loňském sčítání lidu, která zpochybnila dříve uváděné informace o výrazném poklesu…

celý článek


Směřovat k jednotě po celý rok

Týden modliteb za jednotu křesťanů právě skončil, ekumenická spolupráce ale trvá na mnoha místech po celý rok. A může být velmi užitečná i pro aktuální synodální cestu.

celý článek


Formace ve světě rozšiřuje obzory

Vstoupit do řeholní formace znamená vydat se na dlouhou cestu. Pro čím dál víc adeptů zasvěceného života to přináší také povinnost na čas opustit rodnou zemi a vydat…

celý článek


Plečnik – architekt, který předběhl koncil

Na 23. leden připadlo 150. výročí narození Jože Plečnika – slovinského architekta, který vtiskl moderní ráz Pražskému hradu. A je též autorem jednoho z nejpozoruhodnějších…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay