Důvěra i odvaha bojovat

Vydání: 2022/14 Papež svěřil svět pod ochranu Marie, 29.3.2022

Příloha: Perspektivy 14

Ve středu 23. března zemřela v 84 letech Madeleine Albrightová. Jako americká ministryně zahraničí na svou rodnou zemi nezapomněla.

 
© Jan Hrubý

OHLÉDNUTÍ Ivana Gabala

Byl únor 1990, v kancelářích OF ve Špalíčku na Václavském náměstí vládl revoluční chaos, tenkrát ještě umocněný odchodem Petra Pitharta do vlády. Těžce jsme hledali balanc a přeskupovali síly ve vedení pod tlakem mohutného proudu energie lidí i změn. V naprostém chaosu se na schodišti objevila usměvavá a zvědavá Madeleine a dožadovala se schůzky s vedením. Znali jsme se z jejích návštěv koncem 80. let, a tak jsme po chvíli seděli s Janem Urbanem a Josefem Vavrouškem v malé kanceláři a vnímali závan klidu, který vnesl její příchod.

Po chvilce žertů a žehrání nad naší dezorganizací, Madeleine bez obalu šla k věci a vyřkla větu, kterou slyším v jejím roztomilém tónu jako prásknutí bičem dodnes: „Pánové, měli byste udělat volby!“ Nechápal jsem, venku ležel sníh, a mně se udělalo horko… vůbec jsem si to v naší situaci neuměl představit. A přesto se konaly za čtyři měsíce, OF vyhrálo, dostalo mimořádný demokratický mandát a vytáhlo nahoru spoustu schopných a nových osobností. Řekla to tehdy, protože znala a věřila v sílu demokracie, té americké, což jsou volby. Mluvila česky, takže chápala naše skuhrání, ale nasadila na to americkou medicínu: prostě ty volby udělejte – a ta zabrala. Na volby Albrightová přivezla početnou republikánskou a demokratickou delegaci, aby celý Washington viděl nejen Havla v Kongresu, ale i to, co se děje ve střední Evropě za převratné věci. Později na této skutečnosti hodně stavěla.

Ještě před volbami mě obdobně vlídně vyslala pomáhat na Slovensko, kde si sesterská VPN nestála vůbec dobře. Nakonec však i VPN vyhrála. A koncem roku 1991 si mě vyzvedla v kanceláři prezidenta na Hradě na oběd do Vikárky, abych šel pomoct do voleb Dienstbierovu Občanskému hnutí. Vzdoroval jsem. Jen jsem neměl tušení, že to už dohodla s Václavem Havlem. Uměla to tak, že člověk šel nakonec dělat s chutí a elánem to, co navrhla – s přirozenou autoritou, neotřesitelnými argumenty a s naprostou důvěrou, že se to dá zvládnout. Když si dnes zpětně uvědomím, že takhle pracovala s půlkou světa, s Washingtonem, s NATO, s Billem Clintonem, a jako demokratka i s republikánským Kongresem, ani se mi nechce věřit vzpomínkám na její washingtonskou vilku nebo venkovskou farmu.

Albrightová měla mimořádnou výbavu životních osudů, zkušeností i zátěžových momentů. Kombinace zkušenosti privilegovaného dítěte diplomata, uprchlíka před nacistickým a pak i komunistickým pogromem, matky rodiny, akademické dráhy na respektovaných univerzitách i manželského zklamání, asistentky senátora i analytičky v zahraničně politických týmech, to vše ji přetavilo do nezdolné a cílevědomé ženy, která se nebála pouštět se do věcí, které se ostatním zdály nedosažitelné. Vše dělala s lidmi, kteří jí věřili a neváhali se pustit na neprozkoumané cesty. Proto dokázala přesvědčit Kongres, že bývalé komunistické země a členy Varšavského paktu má smysl přijmout do NATO. Dokázala jednat s Miloševičem a v okamžiku, kdy zklamal a pokračoval v etnickém zabíjení, na něj poslat bombardéry NATO. Zejména ale dokázala vkládat sebedůvěru do nás, amatérů, kteří jsme o složitostech politického života ve Washingtonu nevěděli nic a potřebovali jsme zvládnout to, co se nám dnes v naší politice zdá jako nepřekonatelné.

Nedůvěra k Putinovi

Nikdy jsem ji nezažil v mentorském nebo povýšeném tónu, ale naopak s americkým humorem, v češtině s akcentem, usměrňovala k cílům, které vždy viděla jasně v hodnotách otevřeného světa, demokracie a práva na svobodný život pro všechny. Drsné životní zkušenosti v ní zůstaly jako měřítko hodnoty svobody a snahy poskytnout ji ostatním. Uměla ovšem jasně rozpoznat i hranice důvěry a pro ty, kteří zklamali nebo tyto hodnoty jen předstírali, neměla žádné pochopení. Proto byla tak rezolutní při řešení krvavé války na Balkáně. Obdobně neměla důvěru ve stabilizaci, kterou vnesl do Kremlu Putin, a vývoj jí v tom dává zcela za pravdu. S Václavem Havlem měla absolutní synergii, s jeho nástupci už ne.

Její úspěch stál na důrazu na zlepšování a otevírání možností svobodného světa pro ty, kterým byly upřeny, na schopnosti postavit se na nohy i po neúspěchu a hledat novou cestu. V tom byla nezdolná jako Češka a sebevědomá jako Američanka. Původem z relativně provinčních českých poměrů dosáhla na možnosti ministryně zahraničí mocnosti, která zvítězila ve studené válce a pomáhala i druhým ke svobodě a rovnosti práva. Připomínat si Madeleine dnes znamená především zkoušet její vidění a nástroje, kterými sice svobodný svět vybavuje každého z nás, ale nic nám zároveň negarantuje a svá práva musíme umět obhájit a uplatnit vždy a od počátku. Pomáhá důvěra k druhým i odvaha bránit se a bojovat se zlem, pokud je to třeba. Myslím, že víc nám asi dát nemohla.

Autor je sociolog, bývalý poslanec a spolupracovník Václava Havla





 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2022

Jan Graubner: Říkat Bohu ano

Arcibiskup Jan Graubner poskytl KT při příležitosti svého jmenování na pražský svatovojtěšský stolec rozhovor.

celý článek


Vojáci se v Lurdech modlili za mír

Na 10 tisíc poutníků ze 42 zemí světa se sešlo v polovině května ve francouzských Lurdech na 62. mezinárodní vojenské pouti. Po covidové odmlce opět přijeli také Češi.

celý článek


Různé pozvánky na cestu...

Jak zakoušely Boží přítomnost ve svém životě některé osobnosti, s nimiž jsem měl možnost dělat knižní rozhovory?

celý článek


Jak sladit noty na prázdniny

Známky školáci zdaleka uzavřené nemají, ale rodiče už začínají plánovat prázdniny i dovolenou. Do kempu, na chatu, na hory nebo k moři? Za kolik a kam? Vlakem, autem nebo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay