Vydání: 2022/15 Válka jako Kainovo dědictví, 5.4.2022

Příloha: Perspektivy 15

KOMENTÁŘ Pavla Fischera
V Evropě je válka. Nepředstavitelné se stalo skutečností. 24. února na 200 tisíc ruských vojáků zaútočilo na svobodnou a suverénní evropskou zem, která má 44 milionů obyvatel. Není to zdaleka poprvé, Rusko část Ukrajiny okupovalo od roku 2014. Ta okupace měla své oběti, své zbraně i své hrdiny. Patřili jsme mezi hrdiny i my? Podle mě ne. Pokud bychom dokázali v roce 2014 tvrdě odpovědět, nemuseli bychom dnes čelit rozsáhlé ruské agresi. Jenže mnozí s Ruskem uzavírali nové obchody, prezident Zeman Rusko dokonce omlouval a vyzýval Ukrajinu, aby se s okupací smířila. Ukrajinci už tehdy umírali za svobodu svou i naši. Věděli dobře, že zlu se nesmí ustupovat.
Ruská agrese je největší vojenskou operací od druhé světové války. Lidé umírají, infrastruktura a domy se pod palbou hroutí. Na strašlivé obrazy utrpení bychom si neměli zvyknout. Nejsme lidmi proto, abychom zírali. Protože vdovy, sirotci nebo uprchlíci nám mohou připomenout naši vlastní zranitelnost. Válka se nesmí stát kulisou, kterou přestaneme vnímat. Není to něco normálního. Nemůžeme zůstat neutrální nebo se tvářit, že se nás to netýká. V tomto střetu na život a na smrt si musíme vybrat.
Ruská vojska odvezla do zajetí z ukrajinských měst a obcí na 130 starostů a radních. Útočí na svobodně zvolené představitele občanů a samosprávy. To znamená, že Rusko má v úmyslu svobodnou a demokratickou Ukrajinu zničit.
Na začátku válečného tažení byla Putinova slova, že tím prý řeší nějaký problém s Ukrajinou. Omyl. Pokud by Ruská federace skutečně měla sporné otázky k řešení, třeba vytyčení hranic nebo přesunů vojenských jednotek, mohla se obrátit na Kyjev přímo. Putin ale přímé rozhovory s prezidentem Zelenským nikdy nechtěl. Anebo šlo požádat o zprostředkování OSN či OBSE. Nic z toho se nestalo. Rusko se rozhodlo vyvolat ostrý spor a vyřešit ho po svém.
Zatímco ruská propaganda hlásala, že je třeba odzbrojit Ukrajinu a „denacifikovat“ ji, ruská vojska ničila i památku těch, kdo přežili holokaust. Nejprve rozbombardovali památník židovských obětí v Babím Jaru u Kyjeva, kde německé jednotky popravily desetitisíce židů. Dalším zvěrstvem je smrt Borise Romančenka, který usiloval vzdělávat nové generace, aby válka už nikdy nebyla. Měl za sebou koncentráky v Buchenwaldu, Peenemünde a Bergen Belsenu. Zabily ho až ruské bomby.
Porušené závazky
Rusko vojenskou agresí porušilo Chartu OSN a své mezinárodní závazky. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu nařídil Rusku okamžitě zastavit válečnou operaci. Avšak útoky pokračují a míří nejen na vojenské cíle, ale také na humanitární koridory. Ruská armáda útočí bezhlavě: na nemocnice a porodnice, domovy pro seniory nebo divadlo, v němž se skrývají děti. Tomu se říká hrůza, teror.
Skandální je, že Rusko nutí Ukrajinu k tomu, aby se stala neutrální zemí. Prý je třeba Ukrajinu „odzbrojit“. Rusko si také prosadilo, aby se sousední Bělorusko naopak vzdalo statusu neutrální země a umožnilo na svém území rozmístit ruské jaderné zbraně. Jako by okolní státy byly pro Putina užitečné jen k tomu, aby si zde prosazoval svou vůli. Nerespektuje ostatní, ale zneužívá je. V jeho světě vítězí hrubá síla. Vyměnil realitu za ideologii a bojuje staré bitvy. Velká vlastenecká válka a boj s nacisty je pro něj kulisou i dnešního boje proti Ukrajině.
A tak z trosek sestřeleného vrtulníku ruských sil na nás svítí nápis „na Berlín“. Putinovské Rusko bojuje se stíny nacistické a komunistické totality minulého století. Navíc má ničivý jaderný arzenál, jímž pohrozilo zaútočit. Takový útok by znamenal apokalypsu. Náboženskou apokalypsu pak mají v arzenálu představitelé ruské ortodoxní církve. Podporují Putina v jeho úsilí podmanit si okolní země, sliboval přece prosazovat ty „pravé“ křesťanské hodnoty.
Změna priorit
Miliony občanů Ukrajiny utíkají do bezpečí. Kolik projevů solidarity a velké pomoci se dostalo všem potřebným! Občané Česka v mimořádné chvíli umí štědře pomáhat – ať už přijetím uprchlíků, humanitární pomocí či jinak.
Ruská agrese je ohrožením i pro nás. Jak prozíravé bylo vstoupit v roce 1999 do NATO. V novém světle je vidět i všechny nenaplněné sliby, které naše vlády dávaly. Na obranných rozpočtech se šetřilo, jako by nám chyběla vůle se bránit. Teď vidíme, že sovětské vojenské techniky je třeba se zbavit a naši armádu radikálně modernizovat. Ze sféry ruského vlivu musíme odejít i v oblasti energie, jinak nás chapadla ruských zájmů budou stahovat tam, kde se nepřeje ani svobodě, ani osobní odpovědnosti, ani demokracii.
Vojensky a politicky je tedy třeba stát při Ukrajině a podporovat ji. V tomto válečném konfliktu se nerozhoduje jen o Ukrajině. Rozhoduje se o nás a o osudu celé Evropy.