Boj o vodu v pasti techniky

Vydání: 2020/25 Komornější Noc kostelů, 16.6.2020

Příloha: Perspektivy 25

Bleskové povodně střídají období sucha. Náš životní styl a chápání přírody má vliv na životní prostředí. Co všechno musíme vzít v potaz, budeme-li chtít správně žít a jednat?


                                                                                                                                                  © Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Davida Pitharta

Současná diskuse o tom, jak bojovat proti suchu, osciluje mezi přesvědčením podporovat přírodě blízká řešení (tedy zapojit ekosystémy a využít přírodní procesy) a spolehnutím se na řešení technická – vytvořit si zásoby vody v přehradách. Řada odborníků i nemalá část veřejnosti je přesvědčena, že je třeba kombinovat oba přístupy. Pojďme se na ně podívat blíže – na čem jsou založeny, jaké mají výhody a nevýhody, jakým duchem a filozofií jsou neseny a konečně, kdo z nich bude profitovat a kdo naopak spíše tratit.

Zapojením ekosystémů rozumíme podporu infiltrace dešťové vody do půdy a dále do podzemní vody, zpomalení odtoku vody vodními toky a zapojení vegetace, zvláště lesní a mokřadní, která vodu vypařuje, vrací do atmosféry a udržuje její koloběh. Mezi opatření, která tyto procesy podporují, patří zvyšování organické hmoty v půdě, vysazování stromů, rozčleňování zemědělské krajiny na menší celky, revitalizace vodních toků (obnova meandrů, posun zahloubených koryt směrem k povrchu terénu a prodloužení jejich trasy), zakládání mokřadů a podobně. Kromě zadržení vody zdravá krajina vodu čistí. Pomalá infiltrace vody krajinou poskytuje čas, aby z ní vodní organismy odfiltrovaly nadbytečné živiny, což se nám velice hodí ve vodních nádržích i v moři, kde je pak voda čistší. Tímto způsobem podporujeme i ty, s nimiž sdílíme osud naší planety: rostliny, hmyz, ptáky. I nám je v oživené krajině příjemněji – můžeme tu znovu nabýt sil a zažít pocit, že stvoření je úžasné a věci jsou „na svém místě“. To u betonových koryt napřímených potoků mezi nedozírnými lány orné půdy rozumný člověk zažívat nemůže.

K čemu mokřady?

Ty vaše mokřady jsou krásné, ale vody z nich se nenapijeme! Mnohokrát jsem slyšel tuto větu, kterou různí vodohospodáři a politici hodnotí snahu ekologů o nápravu krajiny. Dokážu tento názor pochopit, ale správný opravdu není. Ano, většina lidí bydlí ve městech, jsou závislí na přísunu vody z vodárenských soustav, které ji získávají z hlubších vrtů a z přehradních nádrží. Protože hrozí vyčerpání těchto zdrojů, sílí tlak na budování dalších. Jaké jsou výhody přehrady, je nasnadě: je to manipulovatelná a okamžitě použitelná zásoba vody. Voda v nehlubokých studních vylidňujícího se venkova je velmi často znečištěná zemědělskou výrobou a je k pití nepoužitelná, stěží může konkurovat vodovodnímu řádu.

Logika techniky a požadavek dostatku disponibilní vody nás ovšem často zavádí k velmi pokřivenému vnímání reality: proč bychom se měli soustředit a vynakládat prostředky na obnovu krajiny v povodí vodní nádrže, když nám ji rychleji a beze ztrát naplní napřímená a vybetonovaná koryta potoků? A proč tam vysazovat les, když nám kořeny stromů vodu vypijí z větší hloubky než obilí nebo tráva a odpaří ji do vzduchu, takže o ni vlastně přijdeme? Řada odborníků totiž popírá, že vlhkost v krajině a nad krajinou ovlivňuje i proudění vzduchu, zejména přísun vlhkého oceánského vzduchu, který nese srážky. Nemají pro to ale žádné důkazy.

Technika a Laudato si’

Technika může vzbudit zdání, že přírodu vlastně nepotřebujeme. Před tímto přístupem však varuje papež František v encyklice Laudato si’: technika a naše spolehnutí se na ni se může stát pastí; kdo by chtěl žít mimo její dosah a horizont, octne se mimo naši kulturu, bude muset jít proti proudu. To kvůli traktorům a jejich váze se také odvodňovalo, vlhké louky s vysokou hladinou podzemní vody a orchidejemi se dříve kosily ručně. Dnes váží traktor třikrát více než kdysi; zhutňuje půdu a nedovoluje vodě, aby se vsákla do větší hloubky. Traktor a jeho spotřeba nafty dnes diktují zemědělcům, jak má krajina vypadat: meze, remízky, jednotlivé stromy, to vše je pro něj překážkou. Kdo by se ale dnes odvážil zemědělcům radit, aby kosili mokré louky ručně? Kdo by si troufl doporučovat komukoli, aby v potu tváře získával svůj chléb, když stačí sedět u počítače a pak vyrazit na bezpečný lov do supermarketu?

Otázky kolem sucha jsou otázkami našeho životního stylu: co všechno musíme vzít v potaz, když se budeme rozhodovat, jak správně žít a jednat? Patří sem určitě volba zdravých potravin, překonání vyprázdněnosti a nudy života v industriální společnosti, ztráta kontaktu s živým stvořením, neschopnost se soustředit a řešit složité otázky, které ohrožují naši existenci.

Jaká filozofie stojí za podmaňováním přírody? V době počátku výstavby přehrad se mluvilo o souboji člověka s přírodními silami, o bojišti, z něhož musí člověk nad přírodou vyjít jako vítěz. Člověk a příroda se stali soupeři. Příroda tu byla proto, aby byla podmaněna, ochočena, řeky přehrazeny a narovnány, močály vysušeny a meze rozorány. Dnes tato rétorika ztratila víru v budoucnost: pokračujeme dále, ale tušíme, že nás na konci této cesty nic dobrého nečeká. Jenže nevíme, jak a kam otočit nebo zahnout. Žít přírodě blízkým způsobem vypadá pěkně, ale obnáší to dřinu, komáry, pot a život na vesnici. Nečekejme, že se náš venkov zaplní nadšenci, kteří z ničeho začnou ekologicky hospodařit a zadržovat vodu v krajině. Zemědělské podniky současného ministra zemědělství i premiéra hospodaří v kontextu industriální výroby: nelze tedy čekat, že začnou obnovovat krajinu nebo měnit pobídky pro sebe sama. I když fráze o obnově krajiny pronikly už dnes do jejich rétoriky, ve skutečnosti žádné změny nenastaly. Vodu z přehrady si uživatelé budou nadosmrti platit, zatímco vodu v krajině zpeněžit dost dobře nelze. Na ní ovšem bude záviset i voda v přehradách: z vyschlé krajiny do nich nic nenateče.

Přehrady jsou krátkodobým a nejistým řešením, prohlubujícím naši závislost na technice. Stojí hodně peněz a připravují se dlouho. Obnova krajiny se může rozeběhnout zítra na tisíci místech současně, společnost si ale musí u správců vodních toků, zemědělců a lesníků prosadit změnu objednávky. A nepůjde jen o množství zadržené vody, nýbrž o zdravou krajinu vůbec – krajinu, za kterou se nemusíme stydět a kde se nám i dalším Božím tvorům bude dobře žít.

Autor je přírodovědec a ekolog

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 27-28 30. června – 13. července 2020

Slovanským jazykem proti pohanským kultům

Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje…

celý článek


Rybníkářství podle věrozvěstů i na Velehradě

Nové terénní úpravy v okolí Velehradu odpovídají moderním trendům v ekologii a hospodaření s vodou. Zároveň jsou ale v souladu s nejstaršími tradicemi. Dokládají to…

celý článek


Z poutníků se stali zedníci

Také díky pomoci dobrovolníků z naší vlasti se od ledna tohoto roku mohou sloužit bohoslužby v opraveném kostele sv. Hilaria nedaleko francouzského Avignonu, ve stavbě pocházející…

celý článek


Žiju příběh Mariánského sloupu

PETR VÁŇA – ten, který vytesal z kamenů nový Mariánský sloup. Zdaleka to však není jediné jeho dílo. Vypravili jsme se za ním do jeho ateliéru pod hradem Karlík u Berounky.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay