Boj o vodu v pasti techniky

Vydání: 2020/25 Komornější Noc kostelů, 16.6.2020

Příloha: Perspektivy 25

Bleskové povodně střídají období sucha. Náš životní styl a chápání přírody má vliv na životní prostředí. Co všechno musíme vzít v potaz, budeme-li chtít správně žít a jednat?


                                                                                                                                                  © Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Davida Pitharta

Současná diskuse o tom, jak bojovat proti suchu, osciluje mezi přesvědčením podporovat přírodě blízká řešení (tedy zapojit ekosystémy a využít přírodní procesy) a spolehnutím se na řešení technická – vytvořit si zásoby vody v přehradách. Řada odborníků i nemalá část veřejnosti je přesvědčena, že je třeba kombinovat oba přístupy. Pojďme se na ně podívat blíže – na čem jsou založeny, jaké mají výhody a nevýhody, jakým duchem a filozofií jsou neseny a konečně, kdo z nich bude profitovat a kdo naopak spíše tratit.

Zapojením ekosystémů rozumíme podporu infiltrace dešťové vody do půdy a dále do podzemní vody, zpomalení odtoku vody vodními toky a zapojení vegetace, zvláště lesní a mokřadní, která vodu vypařuje, vrací do atmosféry a udržuje její koloběh. Mezi opatření, která tyto procesy podporují, patří zvyšování organické hmoty v půdě, vysazování stromů, rozčleňování zemědělské krajiny na menší celky, revitalizace vodních toků (obnova meandrů, posun zahloubených koryt směrem k povrchu terénu a prodloužení jejich trasy), zakládání mokřadů a podobně. Kromě zadržení vody zdravá krajina vodu čistí. Pomalá infiltrace vody krajinou poskytuje čas, aby z ní vodní organismy odfiltrovaly nadbytečné živiny, což se nám velice hodí ve vodních nádržích i v moři, kde je pak voda čistší. Tímto způsobem podporujeme i ty, s nimiž sdílíme osud naší planety: rostliny, hmyz, ptáky. I nám je v oživené krajině příjemněji – můžeme tu znovu nabýt sil a zažít pocit, že stvoření je úžasné a věci jsou „na svém místě“. To u betonových koryt napřímených potoků mezi nedozírnými lány orné půdy rozumný člověk zažívat nemůže.

K čemu mokřady?

Ty vaše mokřady jsou krásné, ale vody z nich se nenapijeme! Mnohokrát jsem slyšel tuto větu, kterou různí vodohospodáři a politici hodnotí snahu ekologů o nápravu krajiny. Dokážu tento názor pochopit, ale správný opravdu není. Ano, většina lidí bydlí ve městech, jsou závislí na přísunu vody z vodárenských soustav, které ji získávají z hlubších vrtů a z přehradních nádrží. Protože hrozí vyčerpání těchto zdrojů, sílí tlak na budování dalších. Jaké jsou výhody přehrady, je nasnadě: je to manipulovatelná a okamžitě použitelná zásoba vody. Voda v nehlubokých studních vylidňujícího se venkova je velmi často znečištěná zemědělskou výrobou a je k pití nepoužitelná, stěží může konkurovat vodovodnímu řádu.

Logika techniky a požadavek dostatku disponibilní vody nás ovšem často zavádí k velmi pokřivenému vnímání reality: proč bychom se měli soustředit a vynakládat prostředky na obnovu krajiny v povodí vodní nádrže, když nám ji rychleji a beze ztrát naplní napřímená a vybetonovaná koryta potoků? A proč tam vysazovat les, když nám kořeny stromů vodu vypijí z větší hloubky než obilí nebo tráva a odpaří ji do vzduchu, takže o ni vlastně přijdeme? Řada odborníků totiž popírá, že vlhkost v krajině a nad krajinou ovlivňuje i proudění vzduchu, zejména přísun vlhkého oceánského vzduchu, který nese srážky. Nemají pro to ale žádné důkazy.

Technika a Laudato si’

Technika může vzbudit zdání, že přírodu vlastně nepotřebujeme. Před tímto přístupem však varuje papež František v encyklice Laudato si’: technika a naše spolehnutí se na ni se může stát pastí; kdo by chtěl žít mimo její dosah a horizont, octne se mimo naši kulturu, bude muset jít proti proudu. To kvůli traktorům a jejich váze se také odvodňovalo, vlhké louky s vysokou hladinou podzemní vody a orchidejemi se dříve kosily ručně. Dnes váží traktor třikrát více než kdysi; zhutňuje půdu a nedovoluje vodě, aby se vsákla do větší hloubky. Traktor a jeho spotřeba nafty dnes diktují zemědělcům, jak má krajina vypadat: meze, remízky, jednotlivé stromy, to vše je pro něj překážkou. Kdo by se ale dnes odvážil zemědělcům radit, aby kosili mokré louky ručně? Kdo by si troufl doporučovat komukoli, aby v potu tváře získával svůj chléb, když stačí sedět u počítače a pak vyrazit na bezpečný lov do supermarketu?

Otázky kolem sucha jsou otázkami našeho životního stylu: co všechno musíme vzít v potaz, když se budeme rozhodovat, jak správně žít a jednat? Patří sem určitě volba zdravých potravin, překonání vyprázdněnosti a nudy života v industriální společnosti, ztráta kontaktu s živým stvořením, neschopnost se soustředit a řešit složité otázky, které ohrožují naši existenci.

Jaká filozofie stojí za podmaňováním přírody? V době počátku výstavby přehrad se mluvilo o souboji člověka s přírodními silami, o bojišti, z něhož musí člověk nad přírodou vyjít jako vítěz. Člověk a příroda se stali soupeři. Příroda tu byla proto, aby byla podmaněna, ochočena, řeky přehrazeny a narovnány, močály vysušeny a meze rozorány. Dnes tato rétorika ztratila víru v budoucnost: pokračujeme dále, ale tušíme, že nás na konci této cesty nic dobrého nečeká. Jenže nevíme, jak a kam otočit nebo zahnout. Žít přírodě blízkým způsobem vypadá pěkně, ale obnáší to dřinu, komáry, pot a život na vesnici. Nečekejme, že se náš venkov zaplní nadšenci, kteří z ničeho začnou ekologicky hospodařit a zadržovat vodu v krajině. Zemědělské podniky současného ministra zemědělství i premiéra hospodaří v kontextu industriální výroby: nelze tedy čekat, že začnou obnovovat krajinu nebo měnit pobídky pro sebe sama. I když fráze o obnově krajiny pronikly už dnes do jejich rétoriky, ve skutečnosti žádné změny nenastaly. Vodu z přehrady si uživatelé budou nadosmrti platit, zatímco vodu v krajině zpeněžit dost dobře nelze. Na ní ovšem bude záviset i voda v přehradách: z vyschlé krajiny do nich nic nenateče.

Přehrady jsou krátkodobým a nejistým řešením, prohlubujícím naši závislost na technice. Stojí hodně peněz a připravují se dlouho. Obnova krajiny se může rozeběhnout zítra na tisíci místech současně, společnost si ale musí u správců vodních toků, zemědělců a lesníků prosadit změnu objednávky. A nepůjde jen o množství zadržené vody, nýbrž o zdravou krajinu vůbec – krajinu, za kterou se nemusíme stydět a kde se nám i dalším Božím tvorům bude dobře žít.

Autor je přírodovědec a ekolog

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay