Věřím, že najdu svůj styl
Vydání: 2014/27 Poutnická hůl věrozvěstů, 1.7.2014, Autor: Jan Paulas
Vedle Jiřího Pavlici či Václava Neckáře vystoupí letos na Velehradě v rámci Večera lidí dobré vůle zpěvačka a objev nedávné pěvecké soutěže Hlas ELIŠKA MRÁZOVÁ z Ostravy vystupující pod jménem Elis.
Eliška Mrázová alias Elis vystoupí letos na Velehradě. Snímek archivElišky Mrázové
Máte osobní vztah k Velehradu nebo co vás sem přivádí? A co zde budete zpívat?
Velehrad jsem poprvé navštívila v sedmnácti letech. Od té doby, když se mě někdo ptá na nejsilnější zážitek nebo místo, říkám právě Velehrad. Tolik věřících na jednom místě společně s prostředím vytvoří nádhernou atmosféru. Dostala jsem příležitost zazpívat si na scéně pro mladé s kapelou, kde budu mít své písničky, a poté večer na velké scéně společnou píseň s Markétou Konvičkovou a Ewou Farnou.
Viditelně jste na sebe upozornila v pěvecké soutěži Hlas Československa, jejímž jste se stala objevem. Co vám tato zkušenost dala?
Hlas mi dal mnohé – úžasné zážitky, nové kontakty, poznala jsem nové muzikanty a získala skvělé přátele. Je toho dost. Po lidské stránce jsem trochu i dospěla a přiučila se mnohému.
S vaším jménem je spojen nejen energický projev, výborný hlas, ale i ukulele. Proč právě tento nástroj?
Ukulele mě začalo fascinovat minulý rok. Viděla jsem video s tímto nástrojem a natolik mě oslnilo, že ještě ten den jsem si ho šla koupit. Má nádherný zvuk, vyzařuje z něho pohoda, a když ho lidé vidí, tak se jim chce smát. Hlavně je úžasně přenosné a můžu ho vzít kamkoliv.
Začala jste prý skládat už ve dvanácti letech…
Tehdy jsem se rozhodla napsat písničku své nejlepší kamarádce jako dárek. A tak mě to chytlo, že jsem začala psát další a další ze života – a už mě to nepustilo. Od září nastupuji na Ježkovu konzervatoř, obor skladba, a moc se na to těším.
Nakolik vám pomáhá, že pocházíte z umělecké rodiny?
Každý den můžu děkovat, že jsem se narodila do tak skvělého zázemí. Není nad to, když vás celá rodina odmalička podporuje v tom, co děláte, a věří ve vás. Vždycky jsem žila hudbou a za to, co umím, vděčím svým rodičům.
Na svém nedávném debutovém albu Shubidu už máte vlastní skladby, které si včetně anglických textů píšete sama. O čem jsou?
CD Shubidu je celé autorské, až na jednu skladbu, kterou mi daroval americký baskytarista a zpěvák Fernando Saunders. Písničky jsou hlavně ze života. Takový deníček událostí. Někdy si vyberu závažnější téma a pokouším se ho zpracovat do písničky. Například píseň Poslední psaní je o dívce, která píše své mamince z koncentračního tábora.
Proč netextujete česky? Je to těžší?
Textuji i v češtině. Jako malá jsem psala básničky česky, ale když přišlo na písničky, nějak automaticky jsem se přeorientovala do angličtiny. V češtině mám právě Poslední psaní a teď se to pomalu snažím dělat půl na půl. Angličtina je zpěvnější a rytmičtější, zato v češtině se krásně vyprávějí příběhy.
Pohybujete se v různých hudebních žánrech, jako jsou samba, retro pop nebo swing. Je to součást vašeho hudebního hledání, či záměr?
Jistým způsobem je to hledání, jelikož jsem v období, kdy hledám sama sebe a vnitřně se měním. Na druhé straně je to i můj záměr skladatelky nezůstat u jednoho stylu a psát pestřeji. Věřím, že po letech najdu svůj výraz, který sice bude slátaninou více stylů, ale budu to já.
Sdílet článek na:
