26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Protřelí lidé se změnou režimu počítali

1. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/31 Mám strach být ošklivý, 1.9.2004, Autor: Jan Paulas

O „sametové revoluci“ s historikem Jiřím Sukem
Čas od času se ta pochybnost vždy znovu vynoří: Oni se tehdy určitě dohodli. Někteří k tomu pak přidají i různé spiklenecké teorie. Že by to tedy opravdu bylo všechno jinak? O čem je řeč? O 17. listopadu 1989 a událostech, které vešly do dějin jako „sametová revoluce“. Historik Jiří Suk napsal knihu Labyrintem revoluce (vydalo nakl. Prostor), která získala cenu Magnesia Litera jako nejlepší naučný titul roku 2003. Autor při psaní vycházel mj. z magnetofonových nahrávek z interních porad Občanského fóra či z jednání delegací opozice se státní mocí.


Co vás přivedlo ke zmapování událostí po 17. listopadu 1989 a v následujících několika měsících svobodné společnosti?
Touha porozumět z historického hlediska tomu, čemu jsem jako účastník a užaslý pozorovatel příliš nerozuměl. Proniknout až k jádru věcí skrze nánosy příliš snadných a rychle se rozmnožujících interpretací, předsudků a klišé, které vedou k nepromyšleným a nekritickým výkladům. V pondělí 20. listopadu 1989 ráno jsem jako student třetího ročníku historie a archivnictví dorazil na pražskou Filozofickou fakultu a kamarád mi přesvědčeně říkal: „Tohle je konec komunismu!“ Nevěřil jsem mu, ale dramatický spád událostí mě usvědčil z nedostatku politické imaginace. Nevěděl jsem, která bije, jak se říká. Stál jsem na prahu svého produktivního života a „listopad“ naplno prožíval jako první velkou dějinnou událost. Tížila mě otázka, co se vlastně stalo, a první odpovědi na ni mě neuspokojovaly. O pár let později, už jako historik soudobých dějin, jsem mohl naplnit tuto silnou, až existenciální potřebu a pokusit se vysvětlit převratné dění alespoň z česko-slovenské perspektivy. Tak jsem se do toho pustil.

Většina pamětníků ještě žije, každý si tu dobu pamatuje po svém – není to přece jen trochu riskantní krok?
Ovlivněn francouzským historikem Pierrem Norou rozlišuji mezi historií a pamětí. Jsou to dvě svébytné oblasti vztahu k minulosti. Historie rozkládá události na prvočinitele a pak je podle určitých metod a schémat skládá v nový, umělý celek. Paměť vychází z osobního či kolektivního prožitku a ustavuje se jako spontánní vědomí významu prožitých událostí. Mezi oběma vládne nepřetržité napětí. Pamětník si nechce nechat uloupit své vnímání minulosti, historik zase považuje subjektivní vzpomínání pouze za okrajový zdroj. Na pozoru je třeba být před pamětníkem, jenž se snaží „dělat historii“ a dělá ji tendenčně a špatně; a stejně tak před historikem, který do historie promítá svou nezvládnutou a nevstřebanou subjektivitu. Historikovi, jenž je zároveň i pamětníkem, tedy hrozí dvojnásobné nebezpečí.

Nakolik šlo v listopadu 1989 o revoluci v pravém slova smyslu?
Tato otázka zůstane ještě dlouho otevřená. Proto nikde v knize kategoricky netvrdím, že to byla REVOLUCE. Pracuji jen s určitou revoluční hypotézou – zkoumám, zda převratné dění z přelomu let 1989/1990 unese tento silný a kontroverzní pojem. Nechávám pak spíše na čtenáři samotném, ať si učiní úsudek, vybízím ho k aktivní účasti na výkladu. První díl knihy je pokusem o detailní analýzu revoluce v listopadu a prosinci 1989, nahlížené skrze revoluční hegemony Občanské fórum (OF) a Verejnosť proti násiliu (VPN). Snažím se vysvětlit, jak to fungovalo v hlavních revolučních stanech, jaká politika se tam rodila. Druhý, stejně rozsáhlý díl se týká období od ledna do června 1990 a pojednává o politice, kterou zrodila revoluce, o chaotických počátcích restaurované parlamentní demokracie, o hlavních problémech tohoto přechodného období: o otázce postavení KSČ mimo zákon, zrušení StB, podobě ekonomické reformy, propuknutí česko-slovenského sporu, kvalitě komunikace mezi novými ohnisky moci a tak dále.

Jak se vám dnes jeví ti listopadoví revolucionáři? Nahrávky vám umožnily nahlédnout jim přímo do 'kuchyně', odhalit jejich silné i slabé stránky. Byli vůbec připraveni na tak rychlý sled událostí a převzetí moci?
Odpověď zní možná nelogicky: Připraveni byli i nebyli. Historická skutečnost je však skoro vždy víceznačná, často paradoxní. Bez váhání se postavili do čela mohutného občanského odporu, nechtěli však převzít vládu do svých rukou, pouze donutit státní moc, zbavenou diskreditovaných osob, aby pod jejich kontrolou provedla základní liberalizační a demokratizační změny a dovedla společnost ke svobodným volbám. Tato představa se ukázala jako nerealistická, v revoluci přece vždy padne vláda. Aktivisté OF a VPN ale nebyli revolucionáři v pravém slova smyslu, jejich orientaci bych označil spíše za reformistickou. Do politiky vstupovali jako amatéři, jejichž angažmá mělo být pouze dočasné. Přáli si hluboké změny, ale necítili se být způsobilí je provést. Až silný tlak ulic a náměstí je přivedl k nahlédnutí, že odpovědnosti za převzetí moci se nevyhnou. To už ovšem měli vědět dávno předtím. Ve své knize jsem použil paradoxní výraz „revoluce bez revolucionářů“ a za ním si stojím. Nijak tím ovšem nechci snižovat osobní odvahu a nasazení, bez nichž by se žádná změna nekonala.

Zastavme se u Václava Havla. Nakolik byl skutečně vůdčí či určující osobností pro další vývoj?
Vtiskl revoluci pokojnou tvář a vedl ji k rychlému, klidnému a kompromisnímu vyústění. Jeho vliv byl veliký, přímý i nepřímý. Symbolizoval dlouholetý odpor proti komunistickému režimu, stal se všeobecně respektovanou hlavou politického hnutí, které nečekaně rychle stanulo před branami vítězství. Obdařilo ho to obrovskou, ztěží něčím měřitelnou společenskou prestiží. Přes noc se stal politickým vůdcem, přestože několik týdnů před 17. listopadem tuto roli rezolutně odmítal.

Co nakonec rozhodlo, že se stal prezidentem právě on, a ne třeba Alexander Dubček?
Rozhodla nekompromisní vůle výrazné většiny ve vedení Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Dubček už pro ni nebyl adekvátním ztělesněním triumfující revoluce. Chtěli se vymanit z bludného kruhu pokusů o reformu a jejich následného zadušení. Vývoj v rámci takzvaného socialismu chápali jen jako střídavé utahování a povolování šroubu. Přáli si zásadní změnu systému – žádná „přestavba“, žádný „socialismus s lidskou tváří“, nýbrž svobodná, otevřená společnost a tržní hospodářství. Dubček symbolizoval reformně komunistickou tradici, Havel tradici demokratickou, prvorepublikovou. Jeho příznivci neponechali nic náhodě a rozpoutali velikou předvolební kampaň, jež představila Havla jako jedinou skutečnou záruku svobodných voleb a demokracie. Za několik dní si většina lidí přála Havla za svého prezidenta.

Už velmi záhy po listopadu 1989 označili sami studenti revoluci za ukradenou. Následně vznikaly nejrůznější teorie a fámy, že v pozadí revoluce stály temné síly, nějaká úzká skupina iluminátů (slovy Karla Gotta), že se Havel s komunisty dohodl a podobně. Nakolik byla revoluce „ukradená“, někým řízená, a nakolik spontánní?
Revoluce se nedělá, revoluce se děje. V pozadí samozřejmě stály temné síly, ale neměly na její směřování podstatný vliv, jistě se snažily události lokálně ovlivnit (máme o tom četné doklady a svědectví), v podstatě však mohly jen čekat, jak to pro ně dopadne. Žádná předběžná dohoda o rozdělení vlivu, majetku či funkcí nebyla uzavřena. Neexistuje o tom žádný hodnověrný doklad či svědectví, překotný vývoj a permanentní politická improvizace jednoznačně svědčí proti takové hypotéze. Události spěly svou vlastní vahou k rozuzlení, pro něž jsem zvolil termín historický kompromis. Uvědomme si, že už v době předrevoluční neměli ti, kdo stanuli v čele opozice, v úmyslu rozdělit národ na komunisty a nekomunisty, na viníky a oběti. Československo nemělo být zemí „dvojího lidu“. V souladu s tímto přesvědčením a z obavy, že vyvolají revoluční běsy, rozhodli se po 17. listopadu ponechat otázku historického účtování a spravedlnosti vně svého politického rozhodování a cestu k demokracii otevřeli pro všechny. Očekávali, že čas spravedlnosti přijde později a bude se ubírat cestou práva a zákona. Byla to naivní a také jistě alibistická představa, neboť tomu nijak nepřipravili cestu.

Jak se díváte na pragmatickou dohodu Mariána Čalfy s Václavem Havlem, která Havlovi záhy pomohla k prezidentskému křeslu? Někdo ji vidí jako první vážnou skvrnu na ideálech „sametové revoluce', a někdo ji zase vnímá jako nevyhnutelný krok v dané situaci. Jak se to jeví vám?
Okolnosti dohody jsou známy, každý má možnost ji interpretovat podle vlastního vhledu do událostí a přesvědčení. Sám ji vnímám jako utilitární politickou dohodu „něco za něco“ – já vám pomohu do prezidentského křesla a vy mě až do voleb podpoříte ve funkci předsedy federální vlády. Většina aktivistů ve vedení OF souhlasila už 7. prosince 1989 s Mariánem Čalfou jako provizorním premiérem, který měl být brzy vystřídán někým z demokratického hnutí. Čalfa to tušil, a proto zvolil strategii osobního politického přežití. Počínal si šikovně a cílevědomě. Vyšel vstříc bezradnému vedení OF, které „nevědělo, jak dostat Havla na Hrad“, a poskytl mu tím důkaz, že rodná komunistická strana pro něj přestala být autoritou a mocenskou základnou. Krátce po volbách v červnu 1990 bylo Občanské fórum proti dalšímu jmenování Mariána Čalfy předsedou vlády, avšak nedokázalo se vzepřít vůli prezidenta Havla. Samozřejmě je možné a žádoucí zkoumat další bezprostřední i dlouhodobější důsledky dohody Čalfa–Havel. Některými z těch bezprostředních se ve své knize zabývám.

Známá je také Cibulkova teorie privatizačního puče, kdy celá věc byla řízená KGB a příslušníky StB. Jak si jinak vysvětlit, že se po revoluci tolik nomenklaturních kádrů a lidí s temnou minulostí dostalo do důležitých míst?
Jedině v tomto smyslu má význam slovo „samet“ – poměrně široké uplatnění těchto lidí způsobila sametovost revoluce. Podle mě nikdo žádný globální „privatizační puč“ předem neorganizoval. Faktem ale je, že protřelí funkcionáři z nejrůznějších státních a stranických aparátů, disponující velkým sociálním kapitálem (rozsáhlým systémem informací a vazeb), se změnou režimu kalkulovali. V jistém smyslu se na ni připravovali, neboť starý režim už jim nezaručoval ochranu a růst jejich aktiv. Chtěli přeměnit nestabilní sociální kapitál v jistý kapitál peněžní, archaické prostředky zisku (krkolomnou směnu zboží, služeb a lokálního vlivu) nahradit prostředky tradičními a osvědčenými. Privatizace při zhasnutém světle a tržní hospodářství bez omezení bylo pro ně výzvou a příležitostí. V nepřehledné transformaci kapitálů jim nikdo nekladl systémový odpor, proto byli mnozí z nich tak úspěšní.

Listopadové události měly celou řadu osobností. Pro věřící byl určitým garantem změn kardinál Tomášek a kněz Václav Malý...
Kardinál Tomášek byl společně s Václavem Havlem v druhé polovině 80. let nejsilnějším symbolem duchovní rezistence. Aktivně a účinně se angažoval ve prospěch katolické církve a všech věřících, svými zásadovými postoji dosti ztrpčoval komunistickým místodržitelům život. Na slavnostní mši u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny v sobotu 25. listopadu 1989 přicestovaly do Prahy tisíce poutníků ze všech koutů země, odpoledne se pak na promrzlé Letenské pláni uskutečnila možná největší manifestace v celých českých dějinách, přišel jeden milion lidí. A o den později na stejném místě se s moderátorem manifestace Václavem Malým pomodlili tito lidé Otčenáš. Václav Malý moderoval revoluci v prvních rozhodujících dnech z melantrišského balkonu a z tribuny na Letenské pláni a počínal si bravurně. Zvládnout něco takového není ani trochu samozřejmé. Po ostré kritice za moderování druhé manifestace na Letné – kritice podle mého přesvědčení přehnané, až hysterické – se z vedení Občanského fóra stáhl. Politická kariéra pro něj ovšem už od počátku nebyla osobní perspektivou. Opakoval, že by se rád vrátil k povolání kněze.

V čem vidíte největší odkaz listopadových událostí 1989 pro naši budoucnost, a v čem nás naopak mohou varovat?
Podle mě stačí, když „listopad ´89“ zůstane připomínkou jedné velmi staré zdatnosti – totiž odvahy a schopnosti zbavit se tyranie.

'Chvílemi jsem si připadal jako přímý účastník rušných dějů. Ještě dnes mi zní v uších četné úryvky rozhovorů vedených ve vypjatých situacích revoluce,' říká Jiří Suk o nahrávkách ze zákulisí listopadové revoluce.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou