Misie očima fotografů
Vydání: 2004/40 Křesťané a ekologie, 8.10.2004, Autor: Jan Paulas
Do misií na čtyřech kontinentech se v minulých deseti letech s fotoaparátem vypravili Alena Dvořáková a Viktor Fischer. Výsledkem snahy obou mladých fotografů je několik fotografických cyklů, řada výstav a významných ocenění v soutěžích, ale i reprezentativní fotografická publikace Misie, která právě přichází na knižní pulty (vydalo nakladatelství KANT). Své fotografie publikují pod společným jménem a společně odpovídali i na naše otázky.Jak vznikl váš fotografický projekt Misie?
Jsme toho názoru, že by každý měl dělat to, co umí, a ve svém oboru udělat i něco pro ostatní. Amatérských fotografických dokumentů z misií je mnoho, ale nemají příliš šancí oslovit širší veřejnost. Proto jsme se rozhodli tuto mezeru zaplnit. Snažíme se fotografie s tematikou misií dostat do galerií, a tím oslovit nové lidi.
Což se vám docela daří...
Naše fotografie jsme již vystavovali v prestižních českých galeriích (např. Pražský dům fotografie, Galerie G4 v Chebu, Nejvyšší purkrabství Pražského Hradu aj.). Jednotlivé soubory pak získaly mj. šest ocenění v soutěži Czech Press Photo (včetně ceny Unicef) v letech 1998-2002.
V knize uvádíte, že vaším záměrem nebyla snaha do zachytit každodenní práci v misiích, ale že svůj projekt chápete jako „angažovaný umělecký dokument“. Jak tomu máme rozumět?
Celý projekt vznikl, aby pomohl řeholním sestrám v jejich práci. Jelikož jsou tyto sestry závislé na darech, které dostanou, chtěli jsme tímto projektem přiblížit jejich práci nejen obyčejným lidem, ale i sponzorům, kteří je pak podpoří - proto hovoříme o „angažovaném“ dokumentu.
V jednotlivých souborech se vždy věnujeme nejdříve životu lidí v okolí misie a až následně se dostáváme k práci sester. Domníváme se, že to lépe přiblíží situaci v jednotlivých zemích. Nejde nám o výčet konkrétních činností sester, ale o principy. V každé zemi totiž působí celá řada dalších podobných středisek nejen církevních, ale i humanitárních mezivládních a světových organizací, jejichž práce i cíle jsou obdobné.
V čem je podle vás přednost fotografického zachycení skutečnosti oproti jiným médiím - např. psanému slovu. V čem je výhoda fotografie?
Fotografie ukazuje skutečnost do posledního detailu. Dokáže zachytit atmosféru či lidi v jejich prostředí a divákovi vše představit v jediné vteřině, zatímco psané slovo se k tomu dostává postupně. Dobrý fotograf tedy dokáže vystihnout situace jedinou fotografií bez nějakého vysvětlujícího textu. Nevýhodou fotografie ovšem bývá, že je někdy až moc konkrétní, že dává málo prostoru k fantazii. Proto se snažíme ve svých fotografiích nechat divákovi dostatek prostoru pro jeho představivost - tzn. že situace jenom naznačujeme. Fotografie se tak střetne s jeho osobní zkušeností, spojí se s jeho konkrétními zážitky, což je podle nás působivější. S tím souvisí i to, že fotíme černobíle - obraz je tak oproštěn od barevných informací, které pro nás nejsou podstatné. Naopak tím více do popředí vystoupí jádro děje fotografie.
Na svých snímcích seznamujete veřejnost i se všedním životem a problémy lidí v několika oblastech čtyř světadílů (Asie, Afrika, Evropa, Jižní Amerika). Mají jednotlivá místa nějaké specifické problémy či témata, jež jste se snažili zachytit?
Samozřejmě. Například problémem obyčejných lidí v Kazachstánu je krutá zima, musí se o sebe postarat a to je nutí přemýšlet dlouho dopředu a být soběstační. V tom nám byli blízcí a moc jsme se s nimi rozuměli. Naopak v Jižní Africe, kde zimu neznají, žijí lidé ze dne na den, což s sebou nese řadu problémů - např. s jídlem (neumí si dělat zásoby potravin) nebo s nebezpečím nemoci AIDS. To, co dělají dnes, si neumějí dát do souvislosti s možnými budoucími následky. A zcela jinou mentalitu a problémy zase mají lidé v Argentině a Chile.
Jací lidé nebo situace se vám nejlépe fotografují? Kdy máte dojem, že je „radost fotit“?
Ve chvíli, kdy už je jasné, že tyto fotografie k něčemu pomohou nebo že ukážou danou situaci nově. Příjemné je, když fotografovaní lidé porozumí našemu záměru, nechají nás volně pracovat a nevšímají si nás. Vždycky jim říkáme: „Dělejte všechno tak, jako bychom tady nebyli.“ Někdy musíme zůstat na daném místě delší dobu, aby si na nás lidé zvykli, jindy můžeme pracovat hned - často díky průvodci, který nás doprovází a je prostředníkem mezi námi a místními lidmi.
Je ve vašich fotografických souborech nějaký snímek, který vám obzvláště přirostl k srdci nebo vám něco důležitého připomíná?
V nemocnici v Jižní Africe jsme se setkali s jedním nemocným (dnes již mrtvým) na AIDS, a ten snil o tom, že až se uzdraví, tak bude náklaďákem rozvážet květiny - bude tak rozvážet radost. Často na tuto situaci vzpomínáme.
Proč jste se vůbec rozhodli publikovat a vystavovat své fotografie pod společným jménem? Mladý člověk má obyčejně snahu vybudovat si jméno, a ne splývat s nějakou „značkou“?
Ještě než jsme se pustili do projektu Misie, tak jsme každý udělali několik projektů samostatně. Ale v případě Misie jsme již nechtěli dál tříštit jednotlivé fotografické soubory svou autorizací a hlavní věcí se pro nás stalo vyznění smyslu celku. Naše fotografie jsou tedy naším společným názorem.
JAN PAULAS Sdílet článek na:
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
