26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Až budeš žehlit, tak pochopíš

12. 3. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007, Autor: Jan Paulas

Během cesty metrem či tramvají v tyto dny neustále slýchám ze všech stran: „Viděla´s už Vratné lahve? Pojď, půjdem se podívat!“ Ne, nejedná se o ústup plastových obalů a frontální návrat skleněných lahví na český trh, ale o nový film režiséra Jana Svěráka, který právě přišel do kin.

Málokterý úspěšný film – a Vratné lahve jím určitě budou aspoň co do návštěvnosti – začne hádkou mezi jeho tvůrci. Kulturní strany našich deníků v průběhu let „informovaly“ několikrát do roka, jak se vyvíjí spor mezi synem Janem a otcem Zdeňkem Svěrákovými. Bylo by proto nošením dříví do lesa rozepisovat se, kterak syn vrátil otci jeho scénář s tím, že napsal příliš lehkou komedii a že je potřeba do něj dostat více smutku z nastupujícího stáří. Hrdinou filmu je totiž učitel na penzi, který přijme místo v supermarketu u výkupu lahví, kde může klábosit s lidmi. Doma ho sice čeká manželka, ale on se odmítá smířit s údělem důchodce. Původně měl donquijotsky bojovat jen proti zavádění automatu na lahve coby symbolu odlidštěné přetechnizované doby. V konečné verzi filmu bojuje pan Tkaloun (v podání Zdeňka Svěráka) hlavně proti stáří, jež mu neúprosně ukrajuje síly, i když jeho fantazie by si ještě na leccos troufala... Třeba jezdit po Praze na kole jako messenger. Jak se tedy povedly tolik předělávané Vratné lahve? Záleží, jak se na film díváte. Pokud ho berete jen jako romantickou komedii (jak to původně zamýšlel Zdeněk Svěrák) neaspirující být něčím víc, pak jde o velmi vtipný snímek, který zaručeně pobaví. Má-li být ale též výpovědí o lidském stáří a nutnosti smíření se se smrtí (jak chtěl režisér), pak kritický pohled není projevem intelektuálního snobismu, nýbrž logickou reakcí na zobrazené závažné téma. Problém je, že film osciluje mezi oběma kategoriemi tak dovedně, že až zpětně vypozorujete, jak se tvůrci elegantně vyhýbají konfliktu s divákem (nechtějí ho zneklidnit) a přitom mu do duše citlivě dávkují porce smutku obalené... inu přívětivým svěrákovským humorem, aby si mohl na konci říct: „To byl krásně smutný film.“ Svěráci tak bohatě naplňují očekávání, aniž by však překročili svůj stín.

Láska v balóně
Ano, pánové, přiznejme si, že postava pana Tkalouna je nám hodně blízká – ať už svými pubertálními fantaziemi, pokusy o seberealizaci (či spíš sebepotvrzení), jež jsou zároveň únikem z domova, svým fanfarónstvím a pošetilými nápady, svým pečlivě uzavřeným nitrem a snahou uhýbat v hovorech závažným tématům útěkem do žertu, svými výmluvami, siláckými řečmi, ješitností... V tomto směru se tvůrcům podařilo v hlavním hrdinovi nabídnout milý vhled do duše mnohého ženatého muže.
Druhou zdařilou věcí je zachycení rozdílnosti mužského a ženského vidění světa – a to v několika scénkách z domácího soužití pana Tkalouna a jeho ženy (ve výtečném podání Daniely Kolářové). V těchto momentech je film nejlepší a mění se v hořkou grotesku, která chvílemi i zamrazí – například když paní Tkalounová říká trpce (spíše sama pro sebe) svému usínajícími manželi: „S tebou už není láska ani legrace.“ Jindy zase pan Tkaloun vyčítá své vysokoškolsky vzdělané ženě, že při žehlení sleduje kýčovité telenovely. Ta ho však (aniž by sundala oči z obrazovky) suše uzemní: „Žehlil´s někdy? Nežehlil.“ Epizody s vysavačem, žehlením, nasazováním dveří či varnou konvicí jsou odpozorovány ze života a přesně vystihují vztah mezi manžely po mnohaletém soužití, kdy žijí vedle sebe v určitých ustálených rituálech (případ s jogurtem) a často si už ani nedovedou naslouchat; jedou po své koleji a kolej toho druhého se zdá být stále více nudná či pošetilá. Škoda, že tyto sondy do nitra vztahu nejsou dotaženy, že ve chvílích, kdy máme dojem autentické situace mířící na dřeň, následuje osvědčený svěrákovský úhybný žert. Vzpomínáte na dokument Tatínek, v němž Zdeněk Svěrák stejným způsobem uhne vždy, když se cítí být atakován v nitru (např. při dotazu po existenci Boha)? Ano, možná je to jen přirozená obrana, jak neodkrýt příliš své prožitky stáří, a ne jen přesně dávkovaný kalkul. Ačkoliv závěrečná scéna v balóně (kdy hrdinu ani tváří v tvář možné smrti neopustí dobrá nálada), která se nakonec změní v citové páčidlo na divákovo dojetí, či dokonce slzy, je už okatě nastražená sentimentální past mající vše předchozí „vyhladit“ a obalit všeobjímajícím usmířením, znovunalezeným vztahem. Závěrečný dovětek mezi titulky však (nechtěně?) ukazuje, že z pohledu pana Tkalouna to bylo jen další fanfarónské gesto.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou